Reflexe vědy v umělecké tvorbě

24. září 2010

Pojetí vědy jako sběru dat o světě a tvorby teorií nemělo v minulosti velký vliv na formování a funkci politicko-sociálních systémů. Vliv vědy byl vnímán primárně v technickém rozvoji společnosti. A protože se nové technologie přijímají jaksi automaticky a jejich tvůrci zůstávají většinou anonymní, dostala se věda a s ní i vědci do značné společenské izolace.

O vědcích se nepíše a nemluví se o nich a jejich úspěchy bývají (a jsou) přehlíženy. Společnosti je tím nepřímo implantován názor, že svět vědy je nudný a vědci nejsou schopni něco sdělit. Vědci sice nedisponují politickou mocí nad určitým společenstvím lidí, svými objevy však mnohdy ovlivňují lidstvo. Když sir J. Thomson objevil v roce 1897 elektron, a tím vnitřní strukturu atomu, byl to velký intelektuální čin. Před dvěma a půl tisíci lety tvrdili antičtí atomisté, že neviditelné, nedělitelné částice opouštějí rovinu smyslového zdání. Nedělitelné atomy dnes štěpíme a antická idea se přestěhovala do učebnic dějin filozofie. Fyzika se stala největším kolektivním dílem nejen vědy, ale i ducha dvacátého století. Stala se dílem i uměním, protože představa vnitřní struktury světa, světa uvnitř atomů, brzy zaujala představivost umělců. Umění počátku 20. století se tak odlišilo od umění předchozích dob. Když Newton vydal svoji "Optiku", začal malíře okouzlovat barevný povrch předmětů a hlouběji uložené geometrické tvary.

Vědecký pokrok však paradoxně může otupit inspirační sílu umění. Americký malíř Chesley Bonestell namaloval v padesátých letech dvacátého století plátno s názvem "Pohled na Saturn z Titanu"; nebylo to sice vědecky přesné, ale inspirovaly se ním tisíce mladých Američanů ke studiu přírodních věd. Dnešní možnosti přímého sledování startu raket do kosmu, záběry z procházek po Měsíci a sběr vzorků na Marsu robotem ochudily umělce o inspiraci k fantaskním obrazům kosmu, nevzaly však mladým sílu zajímat se o jeho studium.

Jistou příčinou rozdílného vnímání vědy ve srovnání s uměním je i absence opravdových a poutavých příběhů ze života jejích tvůrců. Málo se zpřístupňuje romantika a dobrodružství objevování tak, aby literárně upoutaly a vzbudily zvědavost mladých. Jako příklad uvádím knihu Dennise Overbye Zamilovaný Einstein: Vědecká romance (Einstein in Love: Scientific Romance), kde se kromě jiného rozebírá otázka, zda se Einsteinova první žena Mileva, jeho spolužačka na švýcarském federálním technologickém institutu v Curychu, podílela na procesu formování teorie relativity. Overby líčí Einsteinův zápas o lásku Srbky Milevy, jež byla navíc starší než on, Žid z jižního Německa. Sex a fyzika - i toto je lidská tvář velkého vědce.

Situace se poslední dobou mění k lepšímu. Zejména dramatici zjistili, že věda není neosobní hledání pravdy, ale hluboký lidský počin, a tím ideální materiál pro dramatickou zápletku. Známá je divadelní hra Bertholda Brechta Galileo. S bývalým Československem je spojeno jméno sira Toma Stopparda, rodáka ze Zlína, autora divadelní hry Arcadia. Narodil se roku 1937 jako Tomáš Straussler, s rodiči utekl před německou invazí nejdříve do Singapuru a po otcově smrti přesídlil s matkou do Indie. Tam se matka provdala za Brita Kennetha Stopparda, který dal Tomovi své jméno. Dnes Stoppard žije v Anglii. V roce 1977 navštívil Československo, setkal se s V. Havlem a zasloužil se o překlad jeho her do angličtiny. Děj Arcadie se odehrává v letech 1809 a 1989 a je zasazen do anglického venkovského domu. V roce 1809 v něm mladá dívka studuje matematiku s domácím učitelem, současníkem Byrona, který je známý svým extravagantním stylem života. V roce 1989 navštíví dům dva vědci: historik studující zde žijícího poustevníka a profesor literatury, který pátrá po neznámých kapitolách z Byronova života. S pomocí místního biologa odhalují, co se odehrávalo v domě v roce 1809. Při hledání a interpretaci pravdy z pohledu roku 1809 a 1989 zapojuje Stoppard poznatky z matematiky, fyziky, termodynamiky, teorie chaosu, fraktálu, designu anglických parků, ale také anglickou poezii, Byronův život a botaniku jižního Pacifiku.

Hra Davida Auburna Proof, odměněná v roce 2001 Pulitzerovou cenou, pojednává o mladé ženě, která se stará o mentálně nemocného otce, vynikajícího matematika, což rodina tají. Auburn zde řeší otázku, zda talent a mentální porucha mohou být dědičné; o matematiku jde ve hře až v druhém plánu. Podobné téma řeší i film Čistá duše, pojednávající o nositeli Nobelovy ceny Johnu Forbesovi Nashovi, který v roce 1959 onemocněl paranoidní schizofrenií. Po třicetileté pauze (1990) se Nash systematicky věnuje tvůrčímu matematickému výzkumu. V roce 1994 mu byla udělena Nobelova cena za rozlišování mezi kooperativními hrami, v nichž lze dosáhnout závazných dohod, a nekooperativními hrami, kde není dosažení závazných dohod možné, a rovněž za vyvinutí rovnováhy nekooperativních her. V obou těchto divadelních hrách se řeší otázka možného vztahu mezi duševní poruchou a genialitou. Psychologové tvrdí, že u kreativních osob lze vysledovat některé typy schizofrenie častěji, než je běžný průměr. Celá řada vynikajících osobností byla schizotypovými osobnostmi, včetně Vincenta Van Gogha, Alberta Einsteina, Emily Dickinsonové a Isaaca Newtona. Z Čechů to byl například malíř Vladimír Boudník a lékař Jan Lukeš, který psal básně, prózy, opery, vytvořil umělé jazyky, originální těsnopis či různé vědecké teorie. Podivínské chování a kreativita jdou ruku v ruce. Neschopnost komunikace, zvláštní chování nebo sociální neohrabanost jsou vlastnosti provázející velké umělce, skladatele či vynálezce. Výzkumy osob se schizoidními rysy, které nejsou psychopaty nebo schizofreniky, vykazují jasný neurologický důkaz zvýšené kreativity na rozdíl od tzv. normálních lidí. Při kreativní činnosti aktivují daleko více pravou hemisféru mozku než celková populace.

Hra Copenhagen Michaela Frayna vznikla na základě knihy Thomase Powerse Heisenberg's War, the secret history of the German bomb. Popisuje se v ní názorový střet mezi nositelem Nobelovy ceny Wernerem Heisenbergem, podílejícím se v nacistickém Německu na vývoji atomové zbraně, a nositelem Nobelovy ceny, Dánem Nielsem Bohrem, který se rovněž podílel na vývoji atomové bomby, ale ve Spojených státech. Ke kolizi došlo při Heisenbergově návštěvě u Bohra v roce 1941. "Ve hře Copenhagen jsem chtěl ukázat, že existuje určitá paralela mezi neurčitostí lidského myšlení a konání, jež je filozofickou kategorií a Heisenbergovým principem neurčitosti jako fyzikální veličinou," vysvětluje britský dramatik Michael Frayn. "Matematika se chová velice podivně, když ji aplikujete na lidi," říká Heisenberg. "Jedna plus jedna může dát mnoho neočekávaných výsledků." Hra je plná odborných výrazů z kvantové fyziky, čímž se divák ocitá více ve vědecké laboratoři než na divadle. Carl Djerassi, profesor chemie na Standfordské univerzitě a vynálezce antikoncepční tabletky, strávil posledních 9 let psaním divadelních her s vědeckou tematikou. Poslední, uvedená v únoru 2006 v Londýně, řeší citové důsledky umělého oplodnění u dvou párů. I když autor propašoval do hry informace o technice umělého oplodnění, hra rozebírá zejména trauma manželských dvojic, které naplnění touhy po rodině řeší touto nepřirozenou cestou. Dobrým příkladem, jak divadlo může zprostředkovat vědecké myšlenky k zamyšlení společností, je hra On Ego, zrozená ze spolupráce ředitele London Soho Theatre Micka Kordona s neuropsychologem Paulem Brokem. Je založena na hypotéze Francise Cricka, že nejsme nic než svazek neuronů (nervových buněk), nic než svaly, krev, kosti a mozek, žádné city, žádné Já. Je to reflexe emocionálního a psychologického dilematu ze soužití hrdiny a jeho ženy postižené mozkovou poruchou, jež z ní udělala přežívající biologickou bytost bez reflexe na okolí.

Je zajímavé, proč takové hry vznikají v Americe nebo v Anglii, a ne v Čechách. Ani jeden z autorů nestudoval vědní obor, o kterém píše, tak proč taková afinita k vědě? Existuje společenská potřeba řešit závažné otázky, jež přináší vědecký pokrok, na divadelních prknech jen v USA a v Anglii? Je to i obraz, jak je věda přijímána společností? Vždyť také u nás je společenské postavení vědce střídavě na druhém nebo třetím místě, a přesto se tím nezabývá ani film, ani divadlo. Ale abychom nekřivdili, máme Nemocnici na kraji města - jenže její filozofické a morální poselství spočívá v něčem jiném.

autor: Michal Giboda
Spustit audio