Referendum - ano či ne?

Východiskem pro zamyšlení je stávající politický systém České republiky - je postaven na principech zastupitelské demokracie. To znamená, že si občané volí na dobu čtyř let své zástupce a po uplynutí volebního období se v případě potřeby nabízí možnost jiného výběru. Mandát poslance se odvozuje od vůle občanů, kteří se nemohou přímo účastnit politického rozhodování už jenom kvůli svému počtu a nemožnosti opakované společné koordinace 10 miliónů lidí na jedno místo v jeden čas. Náhradou a zástupcem lidu má být Poslanecká sněmovna.

A tady se dostávám k první výhodě zavedení referenda. Dojem o křivdě či pocitu bezmoci občana vzniká v případě rozporu představy voliče a činnosti jeho zástupce v parlamentu. Proto myšlenka na zavedení referenda vzbuzuje takovou přitažlivou iluzi, že pomocí prvku přímé demokracie volič své "neposlušné" zástupce "vytrestá" a konečně bude mít možnost se sám rozhodnout o konkrétním politickém rozhodnutí. Volby do parlamentu se někomu mohou zdát příliš nekonkrétní, přesto že se v období kampaně většinou objeví jedno či dvě dominující témata, takže to pro některé voliče znamená problém komplexně zhodnotit kandidáty stran a jejich programy v oblasti sociální, zahraniční, bezpečnostní politiky atd. Naproti tomu se v případě referenda jedná vždy o jasně vymezený a formulovaný problém s limitovanými možnostmi pro odpověď: ano nebo ne.

Další výhoda je spojena s dojmem o určité "vyspělosti" a "velkorysosti" zastupitelské demokracie, která omezuje centrální moc a v případě potřeby nabízí alespoň omezený prostor pro prvek přímé účasti na politickém rozhodování. Navíc, když víme, že přímá demokracie reálně fungovala v období antického Řecka. Jak to ale bylo s athénskou demokracií?

Účast na politickém rozhodování byla jasně limitovaná na dospělé svobodné muže, v žádném případě nelze mluvit o účasti všech obyvatel polis, politiky se účastnili muži s příslušným vzděláním, ti, co vykonávali úřady byli do svých funkcí nezřídka losováni, čímž se předešlo korupci, ale zejména byla tímto způsobem respektována vůle bohů, vůle osudu.

Kromě snahy přiblížit se vznešenému ideálu existuje i představa o dosažení jakési objektivity prostřednictvím rozhodování nezaujaté většiny. Zlovůle státu je nahrazena vůlí většiny, místo osobního rozhodne odborný zájem. Argument o objektivitě rozhodnutí je ale zavádějící. Vychází z mylného předpokladu, že jednotlivec se mýlí, zatímco většina má pravdu. Kde se ale bere tato jistota?

Tato nezodpovědná naivita ignoruje fakt, že nemálo diktátorů a tyranů se k moci dostalo demokratickou cestou. Samozřejmě, můžeme se tázat i po schopnostech poslanců a zejména po jejich motivech, které je vedou k rozhodnutí. To už se ale dostáváme k jinému tématu, k nedostatkům demokracie samotné. Vždy však existuje možnost dát v příštích volbách přednost jiným kandidátům a v případě nečistého chování existuje možnost přešetření případné korupce.

Podívejme se na příklady referendové praxe z jiných zemí. Může být pro nás varovná. Jako první uvedu Francii. Francouzský prezident má pravomoc na vypsání referenda, pokud tak učiní, dělá to zejména se záměrem posílení vlastní pozice a legitimity. Že se to ale může obrátit i proti němu dosvědčilo referendum o euroústavě, kterým byla spíše než dokument ústavy zamítnuta politika bývalého prezidenta Chiraca.

Mnohem tristnější příklad toho, jak dovedou politici využívat nástroj původně sloužící k omezení jejich moci, je vidět u našich východních sousedů. Když odhlédneme od zmaření referenda státní mocí v roce 1997, které snad ještě souviselo s potížemi mladé demokracie, je tu stále velký počet referend naprosto zbytečných. V letech 2000 a 2004 se na Slovensku na základě petice občanů konala referenda o zkrácení volebního období a možnosti předčasných voleb.

V obou případech šlo o naprosto zbytečně vyhozené peníze, protože bylo předem jasné, že se nedosáhne hranice 50%-ního kvóra nutného pro platnost výsledku referenda. Celkově z šesti konaných referend bylo na Slovensku platné jenom jedno - o vstupu do EU. Prvek, se kterým je nutné zacházet s velkou opatrností byl ostudně zneužit části politických stran pro vlastní zviditelnění.

Se stejným účelem využíval v Rakousku jiný prvek přímé demokracie, a to petice, tzv. Volksbegehren, v 90-tých letech velmi šikovně Jörg Haider. Primárním cílem nebylo vyvolat zákonodární iniciativu, jak by se podle zákona umožňujícího petice čekalo, ale jen vyvolat velkou diskusi. Z uvedených příkladů je vidět, že referendum dle potřeby slouží k jiným účelům než k omezení centralizované moci. Je proto potřebné si uvědomit, že referendum je jen nástrojem, nikoliv cílem demokracie. Tento instrument může být kdykoliv a kýmkoliv zneužit. Chybí mi jistota, že by tomu tady bylo jinak.

Z uvedeného plyne můj postoj k možnosti zavedení referenda. Stavím se jednoznačně proti. Prvky přímé demokracie nesmějí být znehodnocené. V systému, kde si platíme své zástupce, aby vykonávali svůj úřad, není nutné odebírat poslancům množství práce a tím je zbavovat i odpovědnosti za svá rozhodnutí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .