Řeči o ničem

28. červenec 2004

Stalo se politickou rutinou neposkytovat informace o probíhajících jednáních. Aby to ale nebylo tak jednoduché, politici, kteří odmítají sdělit, o čem si mezi sebou povídali, předstupují před novináře, aby alespoň řekli, že nic neřeknou. Jako důvod svého významného mlčení nejčastěji uvádějí, že musí nejdříve o výsledcích informovat svá grémia. Prý by vypadalo špatně, kdyby se jejich kolegové dověděli z médií, co bylo dojednáno.

Neméně špatně ale v médiích působí pohled na lidi, kteří se snaží neodpovídat na otázky. Svádí to k podezření, že zveřejnění obsahu tajných jednání by politiky kompromitovalo. Kompromitováni jsou ovšem už tím podezřením, a tak je s podivem, že vůbec přistupují k mikrofonu, když nemají co říct. I kdybychom velkoryse připustili, že snad mohou existovat důvody, proč se politici snaží před veřejností skrýt své záměry, neřeší to problém jalových zpráv postrádajících jakoukoli informační hodnotu.

Má ale smysl zlobit se zrovna na politiky? Bez viny nepochybně nejsou ani novináři. Televizní štáb, který se vypraví na tiskovou konferenci, by místo pořizování bezcenných úsměvů prominentů odhodlaných nemluvit měl rychle vypnout reflektory, sbalit techniku a vypravit se za někým, kdo na otázky odpovídá. Politikům by se rychle rozvázal jazyk, kdyby zjistili, že když nemají pro média žádnou zprávu, nebudou v televizi. Takové dilema jim ale nehrozí. Život politikům zjednodušuje předpoklad některých editorů a šéfredaktorů, že občané potřebují být podrobně zpraveni o všem, co se novinářům nepodařilo zjistit. To je ovšem pouhý mýtus.

Průzkumy veřejného mínění už delší dobu naznačují, že pohled na mlžícího politika občan spíše trpně snáší než vyhledává. Informace o tom, že politik nemá informace, už dávno nepřekvapuje.

autor: iho
Spustit audio

Více z pořadu