Řeč, které není možné rozumět

Vyslovil dvě teze, které jsou podivuhodné. Ta první má povahu vlasteneckou, ryze národní. Oněch deset miliard je cenou za naši suverenitu. Měřeno významem pojmu suverenita, chtělo být asi řečeno, že deset miliard není vlastně moc. Druhá teze je mnohem sofistikovanější. Hledat viníka je nejenom předčasné, ale přímo ohrožující pověst České republiky v zahraničí ve chvíli, kdy se projednává její odvolání proti verdiktu stockholmské arbitráže u švédského soudu. Jinými slovy řečeno, táhněme všichni, vinní i nevinní, za jeden provaz bránit naši suverenitu.

V opačném případě by se mohlo stát, soudě podle Železného, že ctihodnosti u švédského soudu složí paruky, svléknou taláry, zaklapnou desky s odvolacím spisem a shledají odvolání bezpředmětným, protože v České republice honem, honem vykutali viníka a sami si tím našpinili do vlastního hnízda, čímž ho proměnili v hnízdo páchnoucí. Švédská spravedlnost, v interpretaci Železného, je sice slepá, jako všude ve vyspělém světě, ale má zřejmě vlastnost navíc, dobře vyvinutý čich.

Je pozoruhodné, jak se výše zmíněné teze Vladimíra Železného ujaly a jak byly rozpracovány opozičním blokem poslanců za ODS a KSČM na jednání parlamentu 2.dubna, jehož jediným bodem bylo odvolání Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání. Nutno zdůraznit, že i naše demokratická Česká republika se od středy 2. dubna může pochlubit tím, že má své dubnové teze. Sjednocená pravolevá opozice skutečně revolučně bojovala. Předváděla všechno, co umožňují parlamentní obstrukce, demagogie, únosné lži v mezích parlamentní demokracie.

Nedivme se proto, že poslanec Langer na závěr jednání, kdy bylo jasné, že osud vysílací rady je zpečetěn, prohlásil, že hlasování koaličních poslanců je srovnatelné s Mnichovem. Má to svoji logiku. Nezapomínejme, že páteř "dubnových tezí", jak je v televizních studiích vyslovil Železný a jak se jimi řídila sjednocená opozice, je naše suverenita.

Ponechejme teď stranou zhodnocení vystoupení těch či oněch poslanců, všechno už stejně bylo řečeno a napsáno. Ponechejme také stranou, zda je správní a regulační orgán státu, tedy vysílací rada, oprávněným a tedy jediným viníkem, který státu způsobil ztrátu deseti miliard. Soustřeďme naši pozornost na několik faktických problémů, které se buď neustále obcházejí, protože věcná podstata je nesrozumitelná, anebo se mistrně jejich věcná podstata znejasňuje, zamlžuje, zpochybňuje a to proto, že tato je pro někoho srozumitelná až příliš. Společným jmenovatelem pro obé je nedostatečné právní vědomí u nás, což je výmluvný faktor pro manipulaci s fakty těm, kterým nic jiného než manipulace nezbývá.

Předně je nutné zdůraznit, že Česká republika sice podala odvolání ke švédskému soudu ve věci arbitráže CME versus Česká republika, ale v odvolání nenapadla nález stockholmské arbitráže a nenapadla ani výši odškodného. Nemohla tak učinit, protože to odporuje principům mezinárodní arbitráže.

Jelikož je mezinárodní arbitráž zaštítěna váhou kreditu OSN a jelikož je poslední autoritou, která v závažných mezinárodních obchodních sporech rozhoduje, je její nález, její verdikt definitivním řešením sporu, nenapadnutelným a bez odkladného účinku v případě, že arbitráž rozhodne o odškodném. Jde tedy o nezpochybnitelnou mezinárodní autoritu, nezpochybnitelný mezinárodní rozhodčí institut.

Tento zcela zásadní fakt stvrzují svými podpisy obě zúčastněné strany spolu dřív, než nastanou vlastní procesní úkony, slyšení zástupců obou stran a následné posuzování kauzy trojicí arbitrů. I v našem případě, tedy ve sporu CME versus Česká republika, tomu nebylo jinak. Proto také došlo k jednání mezi českým ministrem financí a zástupci CME o způsobu platby. Proto také musela Česká republika poukázat na vázané konto u švédské pobočky Deutsche Bank dlužnou částku deset miliard.

Bylo jenom na vůli CME, že přistoupila na dohodu a že výsledkem jednání byla zřejmě dohoda, která Českou republiku jaksi navíc zbavuje povinnosti platit penále ve výši dvou miliónů korun denně. Verdikt arbitráže byl tak jednoznačně akceptován. Odvolání České republiky, které projednává švédský soud a kterého první část slyšení byla ukončena ve čtvrtek, není zamířeno proti podjatosti dvou zahraničních arbitrů, Američana Stewena Schwebela a Němce Wolfganga Kühna, ale proti některým procesním úkonům v průběhu arbitráže, které česká strana shledala jako pochybný, zejména v částech, kde a opět podle České republiky nedošlo k akceptaci našeho práva v celé kauze.

Až poté, co švédský soud uzná ve svém výroku, a ten bude znám za dva tři měsíce, oprávněnost námitek české strany, je možné začít prokazovat a zřejmě opět u soudu, kde jinde, že arbitři Schwebel a Kühn byli podjati. Prokáže-li se tato skutečnost, bude možné přistoupit k revizi nálezu stockholmské arbitráže a revizi výše odškodného. Za několik let, za pět, možná za osm, se uvidí. Co je ovšem podstatné, že oněch deponovaných deset miliard zůstane po celá ta léta na vázaném účtu ve Švédsku, pokud se ovšem CME nerozhodne jinak.

Ve světě proběhlo několik stovek arbitráží, jejich nálezů se podřídily i takové země jako Čína, Rusko a některé země Afriky. Autorita mezinárodních arbitráží je tak mimořádná, že málokterému poškozenému státu se vyplatí riskovat průtahy, nálezy zpochybňovat, odvolávat se, oddalovat platbu vysokých finančních částek, protože tím riskují mnohem víc, než jsou peníze: svou pověst v mezinárodních obchodních vztazích. Úspěšná odvolání se počítají skutečně na promile a ani v těchto případech není znám případ, že poškozená strana nemusela zaplatit odškodné. Došlo jenom k dílčím korekcím v arbitrážním nálezu.

Samozřejmě, naděje umírá poslední. Pokud nějaká je, vyplatí se zřejmě bojovat. Ale zdá se, že jenom pro některé politiky a mediální podnikatele. Vzniká tím prostor pro další zpochybňování, pro další manipulaci, pro další relativizaci pojmů jako spravedlnost, právo, vina, morálka, čest. Vzniká tak dostatek časového prostoru, jak se ještě lépe vzájemně propojit, jak ještě razantněji upevnit svoji politickou či mediální moc. Zdá se, že právě o získání času bojovali opoziční poslanci na svém jednání 2. dubna, zdá se, že o získání času dnes bojuje odvolaná Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání.

Čas jsou přeci peníze a peníze znamenají moc. Ve věci naší suverenity, kterou Vladimír Železný ocenil na deset miliard korun, by se chtělo poznamenat, že jejím vnitřním znakem je důstojnost. Ta je penězi neocenitelná. Pokusme se měřit všechno, co se děje kolem kauzy odškodného, parametrem důstojnosti. Možná procitneme.