Radko Kubičko: Tlačenice radikálů na české scéně
Demokratická veřejnost a mnozí politikové vyjadřují po výsledku voleb uspokojení, že oslabily radikální síly, z poslaneckých lavic vypadla KSČM a SPD dostala méně hlasů i mandátů, než se očekávalo. Mohlo by to svědčit o jistém ozdravování společnosti, politikové s ráznou rétorikou na krajích politického spektra sílí, když umírnění demokraté selhávají a část lidí má pocit, že jejich hlas není slyšet.
Podobně jako u jinak nezpochybnitelného a jasného vítězství dosud opozičních koalic jde ale spíše o výsledek nastavení volební matematiky. Jádro tkví v jednom z hlavních průvodních znaků aktuálních voleb, propadu velkého množství hlasů. Několik stran před nimi oscilovalo kolem pětiprocentní hranice a nečekalo se, popravdě řečeno, že nakonec na ni nedosáhne žádná z nich.
Čtěte také
Sociologové uvádějí, že v každé zdravé demokratické společnosti je zhruba pětina radikálně naladěných voličů, které obsluhují k tomu účelu vytvořené specifické strany, sdružené zpravidla kolem silné charismatické osobnosti. Ta, i když se nejčastější zaštiťuje pojmy jako svoboda a demokracie, připouští jen minimum těchto ingrediencí uvnitř vlastní strany, a je tedy silné podezření, že by tak zacházela s celou společností, kdyby se dostala k moci.
Ostatní demokratické formace je proto izolují a o vládní odpovědnosti s nimi nevyjednávají. Tak například v sousedním Německu po aktuálních volbách žádná z uvažovaných koalic nepočítá s hlasy Alternativy pro Německo. Jinými slovy, volební zisky do 20 procent takto definovaných stran jsou sice příznakem některých neřešených problémů, ale nejde o nic vysloveně patologického a o ohrožení demokracie.
Obchodník s extremismem
Česká republika je v tomto smyslu standardní zemí, k zisku SPD je třeba přičíst propadlé hlasy Trikolóry, Volného bloku a také KSČM. Ta sice není v pravém slova smyslu už radikální, její politikové působili spíše jako usedlí obchodníci s mocí, ale její minulost totalitního vládce přitahuje voliče, které za radikální považovat možno. Součet tak dává dohromady skoro přesně oněch 20 procent.
Čtěte také
Předseda SPD Tomio Okamura, který už léta oslovuje tyto voliče, není osobně také ve skutečnosti asi moc radikál, ani extremista, jak bývá občas nazýván, tyto své rázné názory náhle objevil až se svým vstupem do politiky, když jako správný podnikatel našel jistou díru na politickém trhu, vyklizenou Sládkovými republikány a zvolna odcházející KSČM. Je tak spíše obchodníkem s extremismem, ale to v konečném důsledku je totéž.
Jeho strana nese všechny znaky známé z podobných stran, včetně nedostatku vnitrostranické demokracie, příklad jeho bývalé strany Úsvit je mu jistě dostatečným varováním, aby něco takového připustil. Odvolává se dále na prostého občana, hovoří o svobodě, ale ne ve vlastní straně, má nacionalistickou, protiimigrační a protievropskou rétoriku. To je také docela paradoxní, když strany podobného typu se velmi čile samy evropsky sdružují.
A právě Okamura velmi dobře ví, že jeho SPD může být mnohem silnější, když sdruží všechny propadlé hlasy takzvaných vlasteneckých uskupení, a už k tomu vyzývá. Jediným problémem je právě fakt, že jde o stranu jednoho muže a další výrazní radikální muži, ale ani ženy se tam proto moc nehrnou, nakolik mají oprávněné zdání, že nebudou mít pro svou sebestřednost dostatek prostoru.
V každém případě ale stále platí, že radikální politické síly budou jen tak silné, jak politické síly standardní budou naopak slabé, místo skutečných problémů občanů budou řešit samy sebe, budou dělat chyby a dostanou se do tenat korupce. To je pak skutečná živá voda pro radikály.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
