Radko Kubičko: Lidské, až příliš lidské Velikonoce

Podobně jako jiné svátky si církev upravila i Velikonoce podle svého, vycházejíc z původního židovského svátku Pesachu, při oslavě kterého se kdysi v Jeruzalémě stal příběh Ježíše Krista. Zachovala i některé jiné předkřesťanské tradice oslavy příchodu jara.

Čtěte také

Martin Horálek: Velikonoce v Grafenriedu

Nyní se to jakoby vrací, z židovských a křesťanských svátků se opět stávají pohanské. Co se nepodařilo ani totalitním režimům, dokončuje moderní doba.

Komunisté církve a jejich svátky tvrdě potlačovali, přičemž zjevně nevycházeli z nějaké věcné osvícenské kritiky, ale spíše se jim chtěli sami vyrovnat a církev nahradit. Paradoxně ji tak nepovažovali úplně za nepřítele, ale spíše za mocenského konkurenta, kterého musejí zlikvidovat, aby sami zabrali jeho místo. Zaujal je hlavně mocenský monopol, který církev občas mívala. Nezaujalo je naopak, že v jejich časech neměla církev velkou prestiž, naopak ji získávala, když byla pronásledována.

Dobré skutky

Nyní už církve pronásledovány nejsou, místo toho jsou ignorovány, což je pro jejich práci možná mnohem těžší. Je zajímavé, že v mediálním prostoru se už zásadně objevují velikonoční křesťanské tradice, jako že je slaví, vzpomínají, světí, připomínají si křesťané, nikoli tedy celá společnost. Jakoby to byla nějaká už jen zvláštní sekta, zatímco zbytek společnosti slaví jaro nebo jen užívá volných dnů.

Čtěte také

Radko Kubičko: Církevní restituce přinesly církvím prostředky, prestiž ale nikoliv

Také třeba o Zeleném čtvrtku bylo pozoruhodné sledovat sociální sítě. Většinou tam bylo zdůrazňováno, že je zelený, že je třeba zobrazit nebo pozřít něco zeleného. Většinou ani slovo o poslední večeři, při které byly stanoveny základní křesťanské liturgické úkony. Přitom samotný termín zelený vznikl zkomolením této původní tradice.

Co se týče speciálně české veřejnosti, ta má se slavením státem stanovených svátků vůbec problém. Slaví se založení státu, který už neexistuje, svátky patronů, kteří málokomu něco říkají, léty zdiskreditovaný Svátek práce, osvobození, které znamenalo další okupaci.

Většinou jde opravdu jen o volné dny. Výjimkou snad jsou Vánoce, také už značně posunuté jen ke svátku rodiny, a 17. listopad, symbol nové svobody a demokracie, kdy lidé opravdu spontánně vycházejí do ulic.

Čtěte také

Daniel Kroupa: Velikonoční připomínka ke křesťanskému antisemitismu

Velikonoce a Vánoce mají to štěstí, že jejich některé rituály jsou oblíbené, i když většinou ne ty křesťanské. Ale i tady nastupuje jakási historická spravedlnost. Podle posledních průzkumů se pomalu přestávají dodržovat i pohanské zvyky a tradice.

Velikonoce nyní obsahují čtyři volné dny a málokdo si připomíná, co jednotlivé dny znamenají. Když jsem před rokem řekl, že kostely zejí prázdnotou, napsali mi někteří, že v jejich obci či městské části to neplatí. Ano, ale to jsou už spíše pozitivní příklady než obecný jev.

Církve si zjevně s aktuální dobou nevědí rady. Někteří v nich mají dokonce pocit, že mohou něco z tradic zachránit, když se ještě více uzavřou před okolním světem, který jim chce sebrat a zneuctít jejich poklady.

Radko Kubičko|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Bude to možná ale spíše naopak. Ježíš o Velikonoční neděli řekl svým učedníkům, že mají jít do světa a hlásat evangelium. Obecně to platí pro všechny křesťany a příklady a dobré skutky společnost vždy ocení. Například rozsáhlou charitativní činnost, kterou církve provádějí. Nebo starost o památky.

Moderní doba také přináší stresy a úzkosti, které mnozí řeší účinnými látkami v uklidňujících lécích. Kdo by ale měl v této oblasti více oslovit než duchovní organizace, která v minulosti měla i funkci psychologickou.

I když už to nebude masovou záležitostí, církve stále mají ve společnosti své poslání a všechno nasvědčuje tomu, že ani Bůh stále není mrtev.

Autor je komentátor Českého rozhlasu