Rabování

O čem diskutovat lze, je míra solidarity těch, kdo ve společnosti prosperují, s těmi, kteří neuspěli v soutěži a živoří. Zatímco za socialismu Romové těžce nesli přístup režimu, který trval na tom, aby akceptovali životní styl majoritní většiny, nyní jsou nespokojeni, když je většinová společnost ponechala jejich osudu a v případě Slovenska dospěla k názoru, že požadují-li podporu, měli by projevit větší aktivitu při hledání obživy také oni. Pokud si Romové nade vše cení svobody, nejsou ochotni plánovat a trvají na tom, že je normální žít ze dne na den, pak se sotva mohou podivovat tomu, že jsou chudí.

Co na druhé straně musí zvážit majoritní společnost, je otázka, jak chudou menšinu si může dovolit. Snižování dávek jistě prospívá veřejným financím, ale existuje zřejmě hranice, kdy se z lidí svobodných stávají zoufalci schopní všeho. Pokud jsou příčinou romských nepokojů na Slovensku lichváři, situaci rychle uklidní armáda a policie. Pokud je příčinou rebelie hlad dětí, které rodiče nejsou schopni nasytit, pak obušky a vodní děla nepomohou. V zájmu vlastní bezpečnosti nezbude většině než hledat způsoby, jak nabídnout pomocnou ruku těm Romům, kteří jsou ochotni dát vyšší životní úrovni přednost před pouhou svobodou. Snížení sociálních dávek lidem, kteří rezignovali na řešení své situace, může působit jako riskantní krok, ale pokud bude provázen nabídkou vzdělávacích programů a tvorbou pracovních míst, může se tento krok časem ukázat jako prozíravý.