Putin provedl čistku ve vládě

25. únor 2004

Mocný Putin se v ruské politice stává silou stále všemocnější a také své včerejší rozhodnutí patřičně opepřil: "Na základě paragrafu 115 ruské ústavy jsem se rozhodl, že vláda podává demisi," prohlásil doslova a dal tak znovu - možná poněkud zbytečně - najevo, kdo v dnešní Moskvě třímá všechny nitky pevně v rukou.

Řada zahraničních pozorovatelů označila včerejší pád Kasjanovovy vlády za překvapivý, ale na ruské politické scéně to takhle rozhodně nikdo necítí. Dny Kasjanovova kabinetu byly sečteny již dlouho, a tak bychom se měli soustředit spíš na to, co Putina k tomuto spíše ceremoniálnímu gestu přimělo. Tak tedy zaprvé: Michail Kasjanov je posledním kremelským reprezentantem tzv. širší Jelcinovy rodiny. Vladimir Putin je si velmi dobře vědom, že prvnímu ruskému prezidentovi musí být vděčen doslova za všechno, protože bez něj by se do svého dnešního postavení nikdy nedostal. Nikoli náhodou byl úplně prvním Putinovým výnosem dekret o právní nepostižitelnosti Borise Nikolajeviče, který se jinak mohl docela dobře ocitnout před soudem, a to hned ze dvou důvodů. Tím prvním bylo rozstřílení odbojného Nejvyššího sovětu v roce 1993 a tím druhým pak dodnes nevyjasněná korupční aféra se švýcarskou firmou Mabetex, která uprostřed 90. let nákladem 600 milionů dolarů restaurovala moskevský Kreml a která měla zřídit konta jak na jména obou Jelcinových dcer, tak na jméno prezidenta samotného. Většina ruských politologů proto na přelomu století nepochybovala o tom, že Putinovo nástupnictví je odměnou za jeho bezvýhradnou loajalitu Borisi Jelcinovi.

Michal Kasjanov byl přímým svědkem těchto kremelských manévrů - a podobní svědci se po čase stávají nepohodlnými.

Druhým důvodem Kasjanovova pádu - protože v první řadě jde o jeho pád - je jeho blízký vztah k politicky agilním ruským oligarchům, jež Vladimir Putin považuje za své nejhorší a nejvážnější mocenské oponenty. Způsob, jakým je v současné době nakládáno s nejbohatším mužem Ruska Michailem Chodorkovským, je toho ostatně tím nejlepším důkazem. Když byl šéf naftařského gigantu Jukos loni na podzim vsazen za mříže, patřil ruský premiér k jeho nejvlivnějším zastáncům, a to mu jistě nebylo zapomenuto.

Třetím a zřejmě nejdůležitějším důvodem jsou blížící se prezidentské volby. V těch by Putin podobně jako v roce 2000 chtěl zvítězit už v prvním kole. Jeho triumf je už v tuto chvíli zcela nepochybný, ale podle některých znalců chce Kreml předem eliminovat jakákoli ohniska eventuálního vzdoru. Pokud je tomu opravdu tak, jde o zbytečnou opatrnost, protože Kasjanovův kabinet v tomto ohledu rozhodně žádné nebezpečí nepředstavuje. Z hlediska předvolebních manévrů se proto jeví pravděpodobnější, že svůj rituální smysl má načasování Putinem nařízené demise vlády. Svého kandidáta do premiérského křesla totiž ruský prezident podle zákona musí Státní dumě předložit do čtrnácti dnů. S největší pravděpodobností tak učiní pár dnů před volebním 14. březnem a znovu tak národu i ruské politické scéně naznačí, kdo je v zemi opravdovým pánem. V tomto ohledu bychom včerejší demisi ruské vlády mohli přirovnat k nedávnému mohutnému cvičení ruských ozbrojených sil - největšímu za posledních více než dvacet let.

Mluvíme-li o rituálních ohledech střídání kabinetních stráží, bude samozřejmě velice důležité, koho Putin na Kasjanovovo místo jmenuje. V Moskvě hned v úterý zazněla první jména - a ta nic dobrého nevěstí. Vladimir Žirinovskij označil za možného adepta na úřad předsedy vlády současného ministra vnitra Borise Gryzlova. Pokud by se tak skutečně stalo, v čele nového kabinetu by stanul nevýrazný reprezentant stále početnější kohorty Putinových věrných, sdružených v podivné straně Jednotné Rusko, která zvítězila v prosincových parlamentních volbách a která má velmi prostý program: My jsme s prezidentem. Podobný postup by byl signálem, že jednobarevnou vládu vytvoří právě Jednotné Rusko, které se ostatně k něčemu takovému hlásí již od Nového roku. Dalším vážným uchazečem o prezidentský úřad by byl součaný ministr obrany a bývalý Putinův kolega z KGB Sergej Ivanov. Což by byl signál ještě horší.

Putin, který vyjádřil celkem uvěřitelnou lítost nad tím, že v prosinci se do Státní dumy nedostala slabá pravice, která by dokázala fungovat jako autentická opozice, by samozřejmě mohl sáhnout i po politikovi, který by alespoň opticky působil jako osobnost nestranická a relativně nezávislá. Pravdě blíž je ale v tuto chvíli eventualita, že do vládního Bílého domu na nábřeží řeky Moskvy přijde nějaký výkonný a prezidentovi bezvýhradně oddaný vazal.

Pokud se tak opravdu stane, půjde o pokračování základního současného politického trendu Putinova Ruska. Jak stále hlasitěji opakují množící se kritici ruského prezidenta na západě, tento muž v zemi buduje sice stabilní, ale politováníhodně nedemokratický režim.

autor: ldo
Spustit audio