Puma

První zmínka o tajemném dravci v šumavských lesích ještě mediálně nekonkurovala Bushovi v Afghánistánu či Putinovi v Praze, přednost ve zpravodajství dostalo třeba politikaření soudce Vyvadila, anebo dilema distributora léků, zda distribuovat léky. To se ovšem rychle změní, pokud se puma rozhodne ulovit si něco k snědku. Na rozdíl od pitvání volebních preferencí, přetřásání vlivu silné koruny anebo monitoringu nákladů silničářů, má seriál s pumou šanci zaujmout skutečně široké publikum. Je to dáno lehkým mrazením v zádech, které umí vyvolat představa, že nás od té velké černé kočky nemusí dělit mříž v ZOO. Tváří v tvář vyhladovělému predátorovi je člověk snadnou kořistí. Na tom nic nemění slušný růst HDP ani jiné statistiky, včetně té o počtu lidí skolených u nás pumou.

Fantazie je mocnější reality, odtud přísloví, že kdo se bojí, nemá chodit do lesa. Vtip s pumou z Jeleního vrchu na Šumavě ale spočívá v tom, že se k nám umí prostřednictvím rádia či televize vplížit do obýváku stejně snadno jako Bush s Putinem. Zda se tak stane, závisí na myslivcích. Ti zatím nebezpečnost pumy zlehčují: prý není jisté, zda si sama umí obstarat potravu! Může se jednat o odrostlého domácího mazlíčka, kterého se majitel krutě zbavil. Snad se myslivci mýlí. Něčeho se člověk bát potřebuje. A je trapné děsit se drůbeže a trnout při pohledu na ministra zemědělství, jak reklamní konzumací kuřecího stehna riskuje život.