Prý chybí komunikace

Proto jsem se nedávno obrátil na svou ženu: "Prosím tě, co mám tentokrát napsat pro Šestku?" Odsekla: "Napiš, ať už jdou všichni do háje!"

Chápu. Je otrávená tím, co vidí, slyší a čte. Není sama. V duchu se pokouším o útěchu. Snad je ten rozšířený pocit znechucení jen zčásti vyvolán samotnou společenskou realitou. S tou máme jen omezenou bezprostřední zkušenost. Její širší rozsah vnímáme skrze média, nelze jinak. A média se na tom očividně podílejí. Co předvádějí? Směsku černé kroniky, zábavy a rozepří. Osočování, pranýřování, kontrování, vytáčky (výjimkám se omlouvám). Nejsmutnějšími účinkujícími na této scéně jsou profesionální politici. Vládní, opoziční, to je jedno. Trvá to už dlouho a je to stále výraznější.

Bylo by jistou útěchou, kdyby se dalo říct, že tento obraz je mediální karikaturou společenské skutečnosti. Dovídám se od politiků z různých stran (kromě KSČM, tam nikoho neznám) - děje se to mezi čtyřma očima -, že ty neutěšené poměry panují i v stranách samotných. Prý tam chybí komunikace. Takže: nekomunikuje nejen vládní koalice s opozicí, ale ani straníci se svým vedením, poslanci s vlastním sekretariátem, dokonce i poslanci téže strany mezi sebou. Nejde o mediální zkreslení. To se jen média, neschopná odstupu, nechala vtáhnout do tohoto provozu a svou účastí ho akcentují.

I zde existují výjimky. Pan Moravec ve svém nedělním pořadu občas přiměje znesvářené hosty k příslibu jakéhosi kompromisu. Ale toho by měli být politici schopni nejen v nátlakové situaci před kamerou. Mají to v popisu práce! Zdá se, že sami od sebe toho schopni nejsou. Proč?

Profesor Potůček z pražské FSV, to v LitN vyjádřil stroze: Jde o největší slabinu této země: nekompetentní politickou reprezentaci a chabou veřejnou správu. Neumíme si dobře vládnout, což si neuvědomujeme a nepřipouštíme. Je to jakýsi genetický kód, který s sebou vlečeme přinejmenším 4 století. - Zamrazilo mě. Ona to může být pravda. Až na ten genetický kód. Člověk není otrokem svého genomu. Náplní jeho života je to, co ze svých dispozic vytvoří. V čem tedy spočívá nekompetentnost naší reprezentace?

Zkoumám to individuálně, na různých úrovních a pokud možno zblízka. U mnohých politiků - čím výš, tím častěji - zjišťuji zvláštní syndrom: ucpanost sebou samým. Jinak řečeno: uzavřenost do vlastní subjektivity.

Ucpaný politik není schopen dialogu. Preferuje monolog. Ptát se ho můžete. Otázka však má být vstřícná, aby povzbudila jeho monolog. Otázka problematizující je vnímána jako nepřátelská. Politik ucpaný sám sebou z ní buď vyklouzne, nebo se brání protiútokem. Naznačí, že nejste kompetentní tazatel. - Má takový politik nějaký projekt? On tvrdí, že ano. Chcete-li znát jeho důvody, souvislosti, stanete se nepřátelským, tedy nekompetentním tazatelem. Ve vás sílí podezření, že v jeho hře působí i jiné pohnutky. Ty se ale nikdy nedostanou na přetřes. Pokud mají takoví lidé řešit problém, nečekejme, že se to podaří. Řešení vyplyne z nahodilého běhu věcí. A nebude optimální.

Zdálo by se, že čerstvým příkladem ucpání sebou samým jsou čtyři známí disidenti vládních stran. Ano, chovají se tak. U dvou, možná u tří, to může být situační. Jsou zahnáni do kouta. Vhodnější ukázkou jsou politici, kteří jsou tam dlouho a jsou úspěšní. Mohou tvořit soudržné týmy. Např. politici jedné strany - politici jiné strany. Pokaždé táhnou za jeden provaz. Ale to platí pro konfrontační situace. Uvnitř týmů je tomu jinak. Není divu, že se politická scéna podobá aréně. A že rozhodovací proces, který tam má probíhat, je stále častěji zablokován.

Trvá to už dlouho. A má to svou progresi. Nejde tedy o přechodný stav nezralosti. Lze tu mluvit o odcizení? Dokonce o úpadku? Myslím, že ano. Týká se pouze politické sféry? Tam je to hodně znát, média ji ráda zviditelňují. Paralely však existují i jinde. Je něco, čím lze tomu čelit? Snad společná vize, lépe řečeno společná víra. Nic takového se ale nechystá. Tedy společná starost, vyvolaná společně vnímaným ohrožením? To není nejlepší perspektiva. Leda že by bylo zaregistrováno včas. A pokud možno společně.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .