První máj
1. máj se naposledy celonárodně slavil v roce 1989. Pak už stát Svátek práce neorganizoval a rituály s ním spojené vzaly za své. V kalendáři sice zůstal, ale ráno se už z reproduktorů v ulicích neozvala pochodová hudba. Ukázalo se, že nikdo nenachystal transparenty, prapory a mávátka. Sama od sebe se neobjevila ani tribuna, kolem které by procházely pracovní kolektivy, chlubící se dosaženými úspěchy. Také se najednou nebylo komu pochlubit, nebylo jasné, komu postavit tribunu, jací představitelé by měli nahradit někdejší honoraci. Vyšlo zkrátka najevo, že se na 1. máje ani tak neslavila práce, jako se spíše vzdával povinný hold režimu.
Jak už to ale s historickou pamětí bývá, k trapnému ideologickému kontextu se většina pamětníků nevrací. Ve vzpomínce jsou ty socialistické první máje nostalgicky vnímány jako svého druhu veselice či karnevaly. A povšimněme si, co je nahradilo. Ulice, kterými kdysi na 1. máje proudily svátečně oblečení pracující, patří v posledních letech neonacistům, anarchistům a policii. Nejde při tom o to, že by se měnil způsob, jak slavit práci. Spíše se z nedostatku jiné práce přicházejí militantní jedinci zviditelnit rvačkou.
A proč zrovna dnes? Jelikož je svátek a dohromady se nic neděje, mohou počítat se značnou publicitou. Jiné vysvětlení není. Vyčkejme ještě chvíli, zda se nenajde někdo, kdo by zorganizoval slušnou nadstranickou a neideologickou oslavu práce. Nestane-li se tak, nemá smysl nechat 1. máj neonacistům, měl by být zrušen. Ostatně - práci lze slavit i prací.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
