Protikorupční balíček

Vzhledem k pracovně podmíněné nepřítomnosti premiéra Mirka Topolánka řídil nedávné zasedání vlády její první místopředseda, předseda KDU-ČSL Jiří Čunek. Ze všech možných témat právě na toto zasedání vlády vyšlo projednání zprávy o stavu korupce v České republice.

Bylo by asi zbytečné nějak zvýrazňovat, proč se jednání vlády o korupci, řízené jejím prvním místopředsedou, jeví jako fraška. V dobách, kdy se na špičce vlády (ze známých důvodů) kymácel Stanislav Gross, se mohlo zdát, že nic podobného či srovnatelného se v této sféře domácí politiky již neodehraje. A vida, jde to...

Okolnosti jednání vlády nic nemění na skutečnosti, že korupci se nedaří nějak účinně čelit. Navíc, nevypadá to, že se to v brzké budoucnosti zlepší. Vláda sice slibuje prostřednictvím moderního výrazu "balíček opatření" vypracovat jakousi strategii boje proti korupci, ale je to ve stávající situaci zhruba totéž, jako kdyby hasiči povšechně sdělili veřejnosti, a to při příležitosti probíhajícího požáru Národního divadla, že se chystají v rámci mnohavrstevných opatření zakoupit časem i pořádnou stříkačku, snad i s hadicemi...

Přitom asi každému, vyjma vlády, ministerstev a dalších složek exekutivy, připadá jednoduché změnit stávající pravidla "hry" na různá povolení, včetně například systému zadávání veřejných zakázek. Nejen, že je to oblast, za níž je Česká republika jako celek peskována již delší dobu ze strany evropské administrativy. Je to, troufám si tvrdit, i oblast, v níž dochází k očividným "zvěrstvům", tedy prohřeškům proti jednoduchým protikorupčním pravidlům, neustále a zcela okatě.

Uvedu jediný příklad: proč nikdo nikdy zatím nedokázal vysvětlit například skutečnost, že taková stavba dálnice vychází v České republice třikrát dráž, než v okolních státech, přičemž její finální kvalita je potom možná i třikrát nižší než všude kolem?

Pravidelné umístění České republiky kolem padesátého místa v žebříčku zaznamenávajícím míru korupce není také bůhví jak dobrý výsledek. Standardní vyhýbavé komentáře zodpovědných činitelů, kteří povšechně napadají zhotovitele žebříčku (organizaci Transparency International) nebo metodiku hodnocení jednotlivých zemí (výsledky se opírají o subjektivní náhledy) mohou možná zaplašit nejčernější obavy veřejnosti, nicméně korupce se tím v posledních letech nijak neumenšila.

Přitom, jak již zmíněno, se zdá - zvnějšku, tedy odevšad odjinud, než ze zorného úhlu státní správy - poměrně snadné přijmout taková opatření, která by prostor pro korupční jednání zmenšila a pohyb v něm znesnadnila. Kritika, jíž je České republika za neprůhledný systém zadávání, hodnocení a provádění veřejných zakázek vystavena ze strany Evropské unie, není bezúčelná, a hlavně - není bez ověřených receptů na zlepšení stávající situace.

Jenže, ty ověřené postupy se nějak nedaří prosadit v domácím prostředí. Vysvětlení je sice možné hledat (složitě) v prokvetlém systému státní byrokracie. Je však možné nabídnou i (jednoduché) vysvětlení celého jevu: kdyby z toho neměla spousta lidí svůj (zákonem nepostižitelný) prospěch, jistě by to šlo i v České republice jinak.

V navrhované balíčku opatření mají nejnověji být například "špióni" místo dříve navrhovaných "agentů-provokatérů", což v praxi znamená, že policie by mohla nasadit jakési zvědy do skupin a center korupčního jednání, avšak bez možnosti aktivně nabízet úplatky. Použití provokatérů údajně zapovídají některé nálezy Ústavního soudu. To ovšem valného smyslu nedává: je-li Česká republika v situaci, kdy je její vývoj kriticky ohrožován fenoménem korupce, proč by nemělo být možné naleznout i rázné prostředky k boji proti němu?

Chybí k tomu tzv. politická vůle? Těžko říct. Nejnověji jednají zákonodárci o dalším (asi tak sto padesátém šestém) návrhu na omezení poslanecké imunity. Opět je na stole (tentokrát senátní) verze omezení imunity toliko na projevy a hlasování v Parlamentu. Opět je osud návrhu, který je projednáván Poslaneckou sněmovnou v prvním čtení, tedy ke schválení pro další projednávání příslušnými výbory, velice nejistý, přičemž hlavně opozice navrhuje rozšíření imunity i na politické projevy mimo Parlament. Je to ovšem svým způsobem jen hraní se slovíčky, neboť podle dosavadních zkušeností veřejnost ví, že nejde o imunitu, který se týká "politických projevů" a to kdekoli, ale především o zachování nadstandardní, naprosto luxusní všeobecné imunity na všechno a navždy.

Přitom právě bezbřehá poslanecká a senátní imunita je jedním z nejčastěji kritizovaných neuralgických bodů, od nichž se celkový přístup k problematice korupce ve společnosti odvíjí.

Jinými slovy: ve chvíli, kdy by bylo namístě přijmout jednotlivá a jasná opatření typu - veřejná soutěž bude mít tato (v jiných zemích osvědčená) standardizovaná pravidla, nebo podezření z korupce je neslučitelné s výkonem vládní funkce, nebo za zpackanou veřejnou soutěž, při níž stát utrpí miliardové škody, musí být někdo odpovědný, je - jak to říct?- málo účinné ohlásit, že do konce roku bude vypracován balíček opatření.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .