Proti všem

Situace je složitá jako na každém poli válečném a situace na bojišti, jak říkával Napoleon, se mění každým okamžikem.

Vzduch, řečeno zjednodušeně, je zaplněn. A to jak prostor televizní, tak rozhlasový. S nástupem digitalizace dojde k malé revoluci na mediálním trhu , o odbytišti konzumentů ani nemluvě.

Samozřejmě, že jde především o peníze, veřejnoprávní sdělovací prostředky hájí podmínku své existence - rozpočet, který se krátí s rostoucími náklady, ve veřejnosti neběží ani tak o problém ekonomický, jako o moment psychologický. Většina lidí "jaksi" cítí, že veřejnoprávnost je služba veřejnosti a uvítala by, kdyby ta služba byla hrazena z jiných kapes než soukromých.

Komerční televize i rozhlasy namítají, že to ony na sebe strhují pozornost většiny diváků a posluchačů a je , podle jejich názoru nespravedlivé, když poplatky vybírá veřejnoprávní sdělovací prostředek.

Diváci a posluchači občas soudí, že stejně sledují jen Novu a poslouchají pouze nekonečný proud muziky na některé komerční rozhlasové vlně, tak proč by měli platit za něco, co nechtějí ani vidět, ani slyšet. mnozí se domnívají, že některé pořady pod praporem veřejnoprávnosti jsou mizerné , k nevidění a k neposlouchání a píší sem i tam rozhořčené dopisy, že když si něco platí, tak mají právo na obsluhu dle vlastního přání a výběru.

Do haléřového důsledku vzato, platí koncesionář rozhlasu padesátník denně, televizní divák pak přibližně 2 koruny 50 haléřů denně , rozpočítáno na dva televizní kanály, 1 korunu 25 haléřů na den.

Za tu cenu nelze proniknout do biografu ani na vteřinu, za uvedené sumy v denním rozpočtu si lze pořídit méně než nic a teprve v počtech velkorysých, by úspora byla pro domácnost přínosem. Vezme-li si rodina k ruce kalkulačku zjistí, že už za pouhých sto let by ušetřila na televiztním poplatku 90 OOO korun, na rozhlasovém 18 OOO Kč, což dohromady dává slušnou úsporu 108 tisíc, natož pak, kdyby bychom počítali spoření na tisíc nebo deset tisíc let. Spor o kvalitu pořadů, o racionalitu hospodaření, o všechno co souvisí s provozem veřejnoprávních sdělovacích prostředků, lze skutečně vést nekonečné spory, podobně jako vlivech politických stran, činnosti a kompetencích rad, o globální strategii médií a jejich vlivu na veřejné mínění,o reziduích komunistické megalomanie a hysterie okolo bohatě dotované propagandy. takový spor je nekonečný a patří beznadějně do oblasti teorií. Realita je jiná.

Kdyby se nikoli stát, nýbrž společnost vzdala veřejnoprávních prostředků médií, vzdala by se současně jedné ze svých organických součástí existence, o nezbytné části demokratického systému ani nemluvě.

Tvrdím marně už nějak dlouho i na mě, že veřejnoprávní sdělovací prsotředky jsou kromě jiného strategické prostředky státu či lépe řečeno společnosti, což televize i rozhlas dokázaly v roce 1968 a ne jistě nadarmo jsou v Praze dvě poutní místa národa ve chvílích, kdy je zle - socha sv.Václava a budova Českého, dříve Československého rozhlasu.

Ohledně koncesionářských poplatků padají různé návrhy na jejich vybírání, rozumné, rozumnější, ba i absurdní. Nenašel se ještě vynálzece, které by sjednotil rozvaděné strany i jednotlivce.

Zdálo by se mi nejrozumnější platit oba poplatky s nájemným, tudíž přenést povinnost platit na objekt nikoli na člověka. Lidé se stěhují, někteří neukázněnně umírají, někdo platí , někdo ne.

Kdyby se stalo a každý byt, dům, hotel, zkrátka objekt k obývání, užívání a obchodování a bůhví k čemu ještě -musel do poplatku zahrnout i televizní a rozhlasový poplatek, z čehož by ekonomičtí kouzelníci mohli vykouzlit ještě různé daňové úlevy, čímž by i stát prokázal, jak myslí na svého občana, kdyby se prosadil takto "celoplošný model", vycházející z předpokladu, že v této době má, nebo střídavě má, nebo mít bude televizní a rozhlasový přijímač, možná by ny pár let byl pokoj. K elektroměru a plynoměru by přibyl pomyslný další přístroj - koncesionářský poplatek nezávislý na spotřebě. Byl by teoreticky i prakticky - zkrátka paušální.

I když pochybuji, že by klid mohl nastat ve chvíli, kdy nikoho ještě nenadlo nic tak kloudného, aby alespoň těsná většina byla pro.

Zvláště ne pak u nás, kde jsme tak rádi s otcem národních dějin Aloisem Jiráskem, ne proti někomu, ale rovnou proti všem.