Protest proti neuskutečněným reformám

Nikdo si asi nepředstavoval, že se v zemi na hodinu úplně zastaví život a že vláda pod tlakem masového protestu podá demisi. Přesto je zřejmé, že se odborům podařilo zapojit do stávky nezanedbatelné procento lidí. Zajímavé na tom je, že protestovali proti vládním reformám. K nim však v podstatě nedošlo. Některé dílčí kroky za to považovány být nemohou. Mimo jiné to znamená, že nedošlo k žádnému zásadnímu zhoršení životní úrovně. Ostatně pohled od statistik o tom názorně vypovídá. Nezaměstnanost je relativně nízká a platy postupně rostou, rovněž chuť utrácet lidi úplně neopustila, byť v poslední době přece jenom začínají více šetřit. To vše lze podložit čísly statistického úřadu, který by měl být oproštěn od nejrůznějších politických vlivů.

Samozřejmě argumentovat zmiňovanými čísly je věc ošidná, protože obecná a průměrná data nemohou detailně vypovídat o životě každého jednotlivce. Přesto lze tvrdit, že lidé nemají příliš důvodů být radikálně nespokojení a mířit na barikády. Z tohoto úhlu pohledu se tak odboráři pustili do riskantního podniku. Pokud by účast na generální stávce byla minimální, ztratili by na vážnosti. Pak by se jim hůře prosazovali požadavky při jednáních s vládou. Ta by dobře věděla, že reálný vliv odborů je malý a že nemusí příliš vycházet jejich přáním vstříc.

To, že mezi třináctou a čtrnáctou hodinou protestovalo po republice patrně několik set tisíc lidí, sice kabinetu nenažene strach, zároveň to však vládě nedovolí postoj odborů úplně ignorovat. Takže pozice obou stran se podle všeho nijak zásadně nezmění. Stávka nijak výrazně neotřásla pozicí vlády a na českou ekonomiku měla minimální dopad. Přesto by se kabinet mohl z protestu poučit.

Ukazuje se totiž, že se mu nedaří dobře komunikovat s veřejností. Ostatně už v souvislosti s reformním balíkem prosazeným vloni v létě bylo zřejmé, že se vládě nepodařilo prodat jednotlivé reformní kroky tak, aby je veřejnost přijala, nebo aby se jich alespoň výrazně nebála. Zároveň ministři nedokáží pádnými argumenty sejmout z beder vládní garnitury odpovědnost za věci, na které nemá zásadní vliv.

Klasickým příkladem může být nárůst inflace na začátku letošního roku. Zjednodušeně řečeno rostly ceny. Za stejnou sumu peněz tak mohl člověk nakoupit o něco méně stejného zboží, než dejme tomu před rokem. Částečně za to mohl přesun některých položek do kategorie zatížené 19 procentní sazbou daně z přidané hodnoty a růst spotřebních daní, tedy vládní politici. Nezanedbatelný podíl na zdražování měl však také růst poptávky po surovinách a potravinách ve světě, který se musel dříve nebo později projevit i v České republice.

Vyčítat vládě výlučnou odpovědnost za růst inflace není úplně spravedlivé. Přitom právě vyšší inflace byla jedním z důvodů hodinového protestu. Zkrátka komunikace nejenom s veřejností je jednou z velkých slabin Topolánkova kabinetu. Projevuje se to i směrem dovnitř koalice a způsobuje to problémy s prosazováním zásadních reforem například ve zdravotnictví. Takže vláda se ocitla v paradoxní situaci. Čelí protestu proti něčemu, co nebyla schopna za první polovinu volebního období prosadit.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .