Prorazí vorvaň hlavou trup lodi?

12. duben 2016

Historické prameny uvádějí případy, kdy vorvaň potopil lodi pětkrát větší, než je sám. Je to v možnostech tohoto zvířete?

Historické prameny uvádějí případy, kdy vorvaň potopil lodi pětkrát větší, než je sám. Je to v možnostech tohoto zvířete?

Z počátku 19. století se dochovalo několik zpráv o útocích vorvaně na lodi. Velryba prorazila bok ze silného dubového dřeva a plavidlo těžce poškodila. Některé lodi se dokonce potopily. Byla mezi nimi i velrybářská loď o výtlaku 238 tun.

Právě tyto případy inspirovaly amerického spisovatele Hermana Mevillea k románu Bílá velryba vydanému poprvé v roce 1851. Kniha vyvolala kromě jiného velmi čilou diskusi o tom, zda hlava vorvaň skutečně snese tak silné nárazy. Velrybáři byli přesvědčeni, že ji k tomu předurčují dva velmi zvláštní orgány umístěné v hlavě.

Především vorvaní samci mají přední část hlavy silně zvětšenou a čelo jim vybíhá až 1,5 metru před konec čelistí. Tato část hlavy je vyplněna jednak spermacetovým orgánem a jednak neméně objemným orgánem označovaným ve velrybářské hantýrce jako junk čili odpad.

Spermacetový orgán je umístěn v horní část obří hlavy vorvaně a vyplňuje ho bělavá voskovitá hmota prosáklá tukem. První velrybáři ji mylně považovali za spermie, a proto dostala jméno „sperma ceti“ čili „sperma velryby“. Tuk ze spermacetového orgánu byl v 19. století vysoce ceněný a právě kvůli němu byli vorvani intenzivně pronásledováni.

„Odpadní“ orgán je tvořen podobou hmotou, ale je rozdělen na mnoho částí příčnými vazivovými přepážkami.

Oba orgány mohou tvořit až čtvrtinu hmotnosti těla vorvaně a sahají do jedné třetiny jeho délky. Zjevně sehrávají významnou roli ve formování hlasových projevů vorvaňů a obří tělo velryby také nadnášejí. Plní však i funkci beranidla, jak se domnívali velrybáři v 19. století.

Mezinárodní tým pod vedením Olgy Panagiotopoulouvé z australské University of Queensland prověřoval tuto teorii poprvé formulovanou velrybářem Owenem Chasem poté, co útočící vorvaň v roce 1821 potopil v Pacifiku velrybářskou loď Essex.

Vorvaň

Dnešní biologové jsou k této teorii převážně skeptičtí. Jak ale dokládá Panagiotopoulouvá společně se svými australskými, britskými, americkými a japonskými pracovníky ve studii publikované ve vědeckém časopise PeerJ, hlava vorvaňů, a to především samců, je zjevně uzpůsobena k tomu, aby odolávala zátěži i při velmi silných nárazech.

Vědci využili při studiu anatomie hlavy vorvaňů celou řadu metod včetně materiálového inženýrství a počítačového modelování. Hlavní úloha spermacetového orgánu tkví v modulaci zvuků a vorvaň si ho proto chrání. Jak dokazují četné jizvy na čele vorvaních samců, velké zátěži bývá vystaven především „odpadový“ orgán. Vědci prokázali, že vazivové přepážky v „odpadovém“ orgánu fungují jako tlumiče nárazu a zjevně chrání před poškozením lebku zvířete.

Podle Panagiotopoulouvé je anatomie vorvaní hlavy výsledkem evoluce, během které se tyto velryby přizpůsobily celé řadě potřeb. Velmi významně formovaly stavbu hlavy i nároky bojů mezi samci. Ti spolu zápasí o přízeň samic a využívají přitom silných úderů čelem.

„Odpadový“ orgán je při tom chrání tak dobře, že velryba odolá i nárazům schopným vážně poškodit dřevěné lodi postavené v 19. století.

autor: Jaroslav Petr
Spustit audio