Proč jsme se tak báli přijmout dětské syrské uprchlíky? Asi mix rasismu, strachu a předsudků, myslí si aktivista Miko

16. srpen 2023

Občanský aktivista Jaroslav Miko se před lety marně pokoušel dostat do Česka syrské děti, které bez rodin uvízly v řeckých uprchlických táborech. „Nemyslím, že to bylo selhání pouze tehdejších politiků, ale celé společnosti. Protože politici by se jinak tolik nebáli, jak budou reagovat jejich voliči. Jinak by asi neudělali takové politikum z přijetí dětí,“ říká s tím, že v roce 2017 „narazil“ na tehdejšího ministra vnitra Jana Hamáčka (ČSSD) a premiéra Andreje Babiše.

„Politici tehdy určitě selhali. Myslím, že by se lidé asi styděli veřejně protestovat proti přijetí dětí,“ myslí si. „Ani Babiš na konci nebyl a priori proti jejich přijetí, ale názor změnil poté, co mu jeho PR tým řekl, že to není úplně dobrý nápad.“

Čtěte také

Aktivista přesto založil iniciativu Češi pomáhají a přihlásilo se asi 200 rodin, které byly ochotny ubytovat nějakého sirotka.

„Když se nám nepovedlo přijmout syrské děti do ČR, tak si spousta rodin pak vzalo děti z českých dětských domovů. Dokonce mají členové naší iniciativy dnes v pěstounské péči i romské děti.“

„A další věc, která se povedla a o které se málo mluví, že se po našem apelu rozhodla už nová řecká vláda oslovit všechny ministry vnitra v rámci EU s tím, aby pomohli přesídlit děti z řeckých uprchlických táborů. Stále jde o děti bez doprovodu. Program se rozjel, dokonce i přes dobu covidovou, a asi 3,7 tisíce dětí našlo nový domov na Západě.“

Jaroslav Miko se v pomoci dětem nevzdává ani dnes. Tvrdí, že ti, kteří dřív nesouhlasili, aby Česko přijalo sirotky, by nedokázali nepomoct dětem. „U nich hrál velkou roli strach z jinakosti – a politici ten strach ještě podněcovali, protože v tom viděli snadné politické body.“

Uprchlická vlna bez povšimnutí

Jakmile se situace změnila, přišel covid, válka a energetická krize, nikdo si nevšímal množství nelegálních migrantů, kteří Českem procházeli.

„Loni na podzim jsme tady měli víc uprchlíků ze Sýrie než za celou dobu, víc než v letech 2015 až 2018. A nikoho to nezajímalo. O to víc je vidět, jak to byl iracionální strach.“

Čtěte také

„Navíc lidé vidí, že na Západě nedochází k nějakému hromadnému znásilňování a islamizaci společnosti – to narážím na to, co jsme tady slýchávali,“ dodává.

Miko připomíná ještě jeden krizový okamžik. „Když sem naše iniciativa Češi pomáhají přivezla osm autobusů romských běženců z Ukrajiny, viděli jsme, jak k nim bylo přistupováno. A nešlo jen o společnost, byla to věc i státní správy a vlády – a z toho mám i trošku obavy.“

„Protože my, Česko, dokážeme být strašně solidární, pokud jde o sbírky a pomoc i etnickým Ukrajincům, kteří prchají před válkou. Já jsem za tu solidaritu samozřejmě strašně vděčný, ale v okamžiku, kdy se to týká někoho, kdo je víc odlišný, než jsme my, tak se k tomu stavíme jinak.“

Jde o rasismus? „Může to částečně být rasismus, ale věřím, že z velké míry je to spíš strach, neznalost a stereotypní myšlení nebo předsudky. Možná mix všeho,“ odpovídá Jaroslav Miko.

O tom, jak se iniciativa snaží pomáhat, natočil Robin Kvapil i film More Miko. Tvrdí, že by byl rád, kdyby se ozvali i ti, co mají opačný názor. Víc najdete v audiozáznamu pořadu Hovory, ptá se Lucie Vopálenská. (repríza)

autoři: Lucie Vopálenská , lup
Spustit audio

Související