Proč jsme se tak báli přijmout dětské syrské uprchlíky? Asi mix rasismu, strachu a předsudků, myslí si aktivista Miko

„Politici tehdy určitě selhali. Myslím, že by se lidé asi styděli veřejně protestovat proti přijetí dětí,“ myslí si. „Ani Babiš na konci nebyl a priori proti jejich přijetí, ale názor změnil poté, co mu jeho PR tým řekl, že to není úplně dobrý nápad.“

Čtěte také

Děti syrských uprchlíků už znají svou zemi jen z doslechu, ale i z libanonských škol

Aktivista přesto založil iniciativu Češi pomáhají a přihlásilo se asi 200 rodin, které byly ochotny ubytovat nějakého sirotka.

„Když se nám nepovedlo přijmout syrské děti do ČR, tak si spousta rodin pak vzalo děti z českých dětských domovů. Dokonce mají členové naší iniciativy dnes v pěstounské péči i romské děti.“

„A další věc, která se povedla a o které se málo mluví, že se po našem apelu rozhodla už nová řecká vláda oslovit všechny ministry vnitra v rámci EU s tím, aby pomohli přesídlit děti z řeckých uprchlických táborů. Stále jde o děti bez doprovodu. Program se rozjel, dokonce i přes dobu covidovou, a asi 3,7 tisíce dětí našlo nový domov na Západě.“

Jaroslav Miko se v pomoci dětem nevzdává ani dnes. Tvrdí, že ti, kteří dřív nesouhlasili, aby Česko přijalo sirotky, by nedokázali nepomoct dětem. „U nich hrál velkou roli strach z jinakosti – a politici ten strach ještě podněcovali, protože v tom viděli snadné politické body.“

Uprchlická vlna bez povšimnutí

Jakmile se situace změnila, přišel covid, válka a energetická krize, nikdo si nevšímal množství nelegálních migrantů, kteří Českem procházeli.

„Loni na podzim jsme tady měli víc uprchlíků ze Sýrie než za celou dobu, víc než v letech 2015 až 2018. A nikoho to nezajímalo. O to víc je vidět, jak to byl iracionální strach.“

Čtěte také

iROZHLAS

Dokument More Miko mapuje úsilí o přijetí 40 sirotků uprchlických táborů. Štáb ujel 20 tisíc kilometrů

„Navíc lidé vidí, že na Západě nedochází k nějakému hromadnému znásilňování a islamizaci společnosti – to narážím na to, co jsme tady slýchávali,“ dodává.

Miko připomíná ještě jeden krizový okamžik. „Když sem naše iniciativa Češi pomáhají přivezla osm autobusů romských běženců z Ukrajiny, viděli jsme, jak k nim bylo přistupováno. A nešlo jen o společnost, byla to věc i státní správy a vlády – a z toho mám i trošku obavy.“

„Protože my, Česko, dokážeme být strašně solidární, pokud jde o sbírky a pomoc i etnickým Ukrajincům, kteří prchají před válkou. Já jsem za tu solidaritu samozřejmě strašně vděčný, ale v okamžiku, kdy se to týká někoho, kdo je víc odlišný, než jsme my, tak se k tomu stavíme jinak.“

Jde o rasismus? „Může to částečně být rasismus, ale věřím, že z velké míry je to spíš strach, neznalost a stereotypní myšlení nebo předsudky. Možná mix všeho,“ odpovídá Jaroslav Miko.

O tom, jak se iniciativa snaží pomáhat, natočil Robin Kvapil i film More Miko. Tvrdí, že by byl rád, kdyby se ozvali i ti, co mají opačný názor. Víc najdete v audiozáznamu pořadu Hovory, ptá se Lucie Vopálenská. (repríza)