Přináší Farage úsvit kosmopolitní Velké Británie?

11. listopad 2013
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Britská vlajka

Velká Británie se už dlouhá léta zmiňuje coby učebnicový příklad země, která umí integrovat přistěhovalce. Miliony Indů, Pákistánců nebo Bangladéšanů se staly nedílnou součástí britské společnosti. Teď chce londýnská vláda počet imigrantů mířících na ostrovy drasticky snížit.

„Problémy našeho sociálního a imigračního systému jsou neoddělitelně spjaté. Když nedáme práci našim lidem, nesmíme se divit, že sem míří miliony lidí právě za prací. Musíme imigraci regulovat, a to taky děláme,“ hřímá britský ministerský předseda David Cameron.

Tomu, zdá se, víc než samotná imigrace dělá vrásky na čele Strana pro nezávislost Spojeného království. Formace kolem radikálního euroskeptika Nigela Farage získává nezanedbatelné politické body právě útoky na přistěhovalce, hlavně ze střední a východní Evropy. Teď šíří strach z Rumunů a Bulharů, kteří od 1. ledna získají neomezený přístup na britský pracovní trh.


Poslední Rumun a Bulhar zhasnou

„Jaké jsou naše další vyhlídky? Že 1. ledna otevřeme dveře 29 milionům opravdu celkem chudým lidem z Rumunska a Bulharska. Nikdo netuší, kolik jich přijede. Ale i kdyby to byla jen 4 procenta, tak je to milion osob. Tohle musíme vyřešit ze všeho nejdřív,“ hřímá Nigel Farage. „Podle mě je to nezodpovědné a stupidní, že Británie takhle riskuje. Jistě, někteří lidé říkají, že Rumunů a Bulharů třeba tolik nepřijede. Ale s vědomím, že v téhle zemi máme milion mladých lidí bez patřičného vzdělání a dovedností, proč podstupovat takové riziko,“ ignoruje Nigel Farage skutečnost, že Británie svůj pracovní trh Rumunům a Bulharům otevřít nikoli může, ale přímo musí.

Málokdo ve Velké Británii si ale uvědomuje reálnost takového přílivu imigrantů. A v Británii již žijící imigranti informace považují za hrubě zkreslené. „Kamarádi se mnou hrají takovou hru a posílají mi britské novinové titulky, které se týkají vší té propagandy kolem Bulharů a Rumunů. Podle některých poplašných zpráv má dorazit až 30 milionů Bulharů a Rumunů, což je legrační, když si uvědomíme, že Bulharů je jen 7 milionů. Představa, že se celé rodiny seberou a přestěhují do Londýna, je úplně absurdní,“ smějeme se s absolventkou prestižní London School of Economics Alissou Voutovou představě Farage a spol., že poslední odjíždějící Bulhar zhasne.

V době, kdy jsme spolu mluvili, pracovala Alissa na částečný úvazek v jednom z londýnských supermarketů. „Když jsem při pracovních pohovorech řekla, že jsem cizinka a navíc Bulharka, cítila jsem několikrát takové negativní vibrace. Chci věřit, že to byly izolované případy. Ráda bych, aby mě lidé posuzovali podle mých zkušeností, schopností nebo vzdělání, a ne podle mého jména a bulharského původu.“ Alissu štve, že nevyváženým zprávám bez reálného základu o stovkách tisíců Rumunů a Bulharů začínají věřit i někteří inteligentní Britové.

londýnský autobus

Byla by rozhodně pro, aby se bulharská a rumunská ambasáda spojily a zahájily určitou antikampaň, třeba s lehce ironickým nádechem. „Je zajímavé, že se tady v Británii všechny ty lži tak nějak rovnoměrně dělí mezi Bulharsko a Rumunsko, tak by i jejich reakce měla být společná,“ myslí si Alissa, která se v kosmopolitním Londýně, který je tavícím kotlíkem národů a národností, pořád cítí docela dobře a bezpečně. I proto vidí svou budoucnost spíš tam, než v rodném Bulharsku.


Temná zákoutí imigračního systému

Britská vláda se tak dál snaží snižovat počet přistěhovalců mířících do země. Zavedla i přísná pravidla pro slučování rodin, ve kterých je jeden z partnerů britský občan. Podle kritiků mají ale tyto regule někdy na svědomí doslova rodinné tragédie. „Hrajeme se synem takovou dlouhodobou hru, že je ještě třeba zařídit spoustu věcí, že není snadné přestěhovat celý dům ze Spojených států. Vince si myslí, že mu maminka balí hračky. Je mu 6 let a trpí Aspergerovým syndromem. Pořád se u něj to nepříjemné vysvětlování dá stočit stranou,“ popisuje mi své každodenní chození kolem horké kaše Guy Bailey. Když se s manželkou, Američankou Stacey, rozhodli usadit se natrvalo v Británii, narazili na jednu ze záludností britských imigračních zákonů.

Minimální roční příjem britského partnera ve výši 18.600 liber, v přepočtu asi 560.000 korun. To je podle britské vlády garance, že taková rodina nebude žádat o sociální dávky. „Minimální mzda v Británii je přitom kolem 13.000 liber ročně. To jsou typicky peníze, které pobírají lidé, co pracují na plný úvazek mimo Londýn třeba ve zdravotnictví. Vláda úplně ignorovala dvě věci; obrovské rozdíly v příjmech v rámci země a morální imperativ, že rodina má být pospolu, ať už je to kdekoli,“ rozčiluje se Ruth Grove-Whiteová ředitelka londýnské nevládní organizace Migrants' Rights Watch.

Úspory nebo nemovitý majetek přitom neberou úřady v potaz. „Ve Spojených státech na imigračním úřadě podepsal můj tchán prohlášení, že budu bydlet u něj, že nebudu žádat o sociální dávky a že veškeré případné výdaje bude hradit on. Tady v Británii něco takového předpisy neumožňují. Moji rodiče, kteří jsou dobře situovaní, to nedokáží pochopit. Hlavně moje matka,“ popisuje Guy, který několik let pracoval pro BBC, je hmotně zajištěný, ale víza pro svou americkou choť vyčarovat neumí. Odmítl několik zajímavých pracovních nabídek, protože by jeho příjem zůstal těsně pod hranicí stanovenou vládou. V chudé severovýchodní Anglii se dobře placené místo hledá mnohem hůř než v Londýně a okolí. Guy Bailey ale uznává, že existují tisíce rodin, které jsou na tom mnohem hůř.

Dělník, řemeslník, práce, stavba, práce (ilustrační foto)

Nad některými imigračními předpisy Ruth Grove-Whiteová jen bezradně kroutí hlavou. „Vyplývá z nich totiž, že být britským státním příslušníkem je v Británii v těchto situacích vlastně přítěž. „Je jednou z ironií těchto pravidel, že britská vláda znevýhodnila své vlastní občany oproti lidem ze členských států Evropské unie. Ti těží z evropské legislativy, z volného pohybu osob, a pokud chtějí žít v Británii se svou drahou polovičkou třeba z Číny, imigrační pravidla a výše příjmu se jich vůbec netýkají,“ upozorňuje na nedůslednost vládní imigrační politiky Ruth a upozorňuje na zásadní dopady. „Víme, že odloučení dítěte od rodiče může mít zcela zničující dopad na neurologický a sociální vývoj dítěte. Přesně to vláda způsobuje svou politikou.“


Neodolatelná nacionální karta

Strašením hlavně anglických voličů stovkami tisíc nepřizpůsobivých Rumunů a Bulharů, kteří prý už beztak zvýšili kriminalitu minimálně v Londýně, získává Nigel Farage politický kapitál. Odlákává přitom voliče hlavně Konzervativní straně, pro kterou by to při britském většinovém volebním systému mohlo mít nepříjemné následky.

Jenže místo aby Konzervativci Farageovy pseudo-statistiky rozmetali na padrť, rozhodli se spíš naladit na podobnou notu. „Pokud nemáte právo pobývat v Británii, tak si nebudete smět pronajmout byt nebo dům, ať už od místní správy nebo kohokoli jiného. Pokud jste zahraniční trestanec odsouzený v Británii, budete si právní náklady svého boje proti deportaci platit sám. Odvolat se samozřejmě můžete, ale až ze země vašeho původu po deportaci, a ne tady odtud,“ řekl premiér David Cameron na výroční konferenci své Konzervativní strany v Manchesteru a vysloužil si dlouhý potlesk delegátů. Z vysoce postavených konzervativních politiků odmítli strašení nejen rumunskými imigranty snad jen ministryně vnitra Theresa Mayová a londýnský starosta Boris Johnson.

„Celá ta debata je založená spíš na anekdotách, než na výzkumu opírajícím se o fakta a na poctivé argumentaci,“ doplňuje řadu kritiků Christian Dustmann, německý profesor ekonomie na University College London. Spolu se svými kolegy je autorem zřejmě jediné reprezentativní studie ekonomických dopadů posledního velkého rozšíření Evropské unie na Velkou Británii. Její výsledky v žádné z vládních brožur nenajdete. Dost možná proto, že obsahuje nečekaná zjištění.

„Imigranti ze zemí střední a východní Evropy odvedli v Británii na daních mnohem víc, než kolik čerpali na různých sociálních dávkách. Celkem to bylo o 30 procent i při započtení všech možných forem sociální pomoci. Tito lidé měli taky mnohem menší sklony žádat o sociální bydlení a čerpat podporu v nezaměstnanosti. Nemám žádný důvod se domnívat, že noví přistěhovalci z Rumunska a Bulharska budou výrazně odlišní od imigrantů, kteří do Británii přišli po roce 2004.“

Kdysi migrující Afroameričané jsou už dávno na Trinidadu doma

Profesor Dustmann lituje, jak je celá debata ohledně imigrace zpolitizovaná. Upozorňuje, že kromě odmítnutých přistěhovalců může na současný vývoj doplatit v první řadě samotná Velká Británie. „Tlak Strany pro nezávislost Spojeného království vede 3 hlavní britské politické strany ke stále radikálnějším výrokům ohledně imigrace. To podle mě nemůže být v dlouhodobém měřítku ku prospěchu britské ekonomiky. Ta je stejně jako spousta dalších rozvinutých ekonomik závislá na vysoce kvalifikovaných přistěhovalcích. Nemyslím si, že by tahle psychóza, kterou v posledních měsících pomáhají vytvářet představitelé všech tří hlavních politických stran, něčemu příliš pomohla.“

„V Británii dělíme imigranty neoficiálně do dvou kategorií. Jedněm říkáme „naši cizinci,“ což jsou obyvatelé zemí, s nimiž má Británie koloniální nebo tzv. sportovní vazby. Když se podíváte na anglickou kriketovou nebo ragbyovou reprezentaci, tak zhruba polovinu týmu tvoří přistěhovalci zemí, jako je Austrálie nebo Jihoafrická republika. Jinak je to hodně otázka fyzického vzhledu. Britové byli tradičně tolerantní vůči lidem, kteří vypadají jako oni. Takže z téhle logiky by měli mít se Středo- a Východoevropany, kteří jsou jim blízcí i kulturně, nejmenší problém. Potíže můžou nastat až v okamžiku, kdy dotyční otevřou ústa,“ kompletuje Guy Bailey upřímnou, až malinko nekorektní definici toho, jak většina Britů vlastně vnímá a dělí přistěhovalce. I on si myslí, že utahování kohoutků imigrace je daleko spíš politická záležitost, než skutečnost, která by vycházela ze společenské poptávky.


Prestižní univerzity drží zahraniční studenti

Christian Dustmann, se stejně jako mnozí další odborníci obává, že by přísnější imigrační politika mohla odradit taky zahraniční studenty, pro které jsou kvalitní britské univerzity velkým lákadlem. „Vysoké školy v Británii jsou skvěle strukturované a velmi úspěšné. Je to jeden z nejlepších vývozních artiklů. Financování tohoto systému v podstatě závisí na poplatcích od zahraničních studentů. Pokud podstatně ubude studentů ze zemí mimo Evropskou unii, náš univerzitní systém bude ve velkém ohrožení. Už samotná debata o imigrační politice univerzity poškozuje. Vybudovat si špičkovou reputaci přitom trvalo mnoho let,“ upozorňuje Christian Dustmann, podle něhož se většina britských politiků nedívá dál než za první roh.

Prezident asociace britských univerzit, profesor Eric Thomas, připouští, že vláda kritéria pro udělování víz zpřísnila, ale prý pro nepoctivce, pro falešné studenty. Ti opravdoví údajně víza dostanou. „Zahraniční studenti obohacují naši intelektuální kulturu, to zaprvé. Zadruhé s sebou přinášejí peníze, a to jak pro samotné univerzity, tak pro britskou ekonomiku. Třetí důvod, proč u nás chceme zahraniční studenty, je, že po zbytek svého života budou smýšlet pozitivně o Spojeném království. Bavíme se tady o schopných studentech, ze kterých budou třeba příští premiéři. Pozitivní efekt to bude mít za 30, 40 let.“

Nejvíc zahraničních studentů na britských ostrovech pochází z Číny. Druhá je Indie a třetí Nigérie. Občané zemí ležících mimo EU platí ročně za studium od 7 tisíc liber na uměleckých školách, až po 23 tisíc liber na medicíně. Brity a obyvatele států Evropské unie přijde roční studium maximálně na 9000 liber.

Kings College Chapel v Cambridge

Co se týče vzdělání, vyčetl profesor Dustmann ze statistik ještě jeden podstatný údaj. „Přistěhovalci, kteří od 70. let přicházejí do Británie, mají v průměru lepší vzdělání, než domácí obyvatelstvo. Jedinou další velkou zemí, kde statistiky prokázaly tento fenomén, je Austrálie. Všechny evropské země, u kterých jsem měl možnost vidět odpovídající údaje, mají méně vzdělané imigranty, než jsou jejich vlastní občané.“

autor: Jiří Hošek
Spustit audio