Příliš pozdní přiznání

Plán na jeho budování nechali vyprojektovat a realizovat příslušníci vyšší garnitury vládnoucí Polské sjednocené dělnické strany. Bydleli tam i později významní polští postkomunističtí politici. Aleksander Kwašniewsi, tedy v době než přesídlil do prezidentské vily, nebo premiéři Józef Oleksy a Lešek Miller. Nedaleko od zmíněného sídliště ležel v sousedství wilanowského zámku i katolický kostel. O svátcích do něj chodili členové rodin zmíněných pohlavárů. No a o Velikonocích si do kostela netroufli nejít ani postkomunističtí politici. Prostě se to mírně řečeno nehodilo. Katolická církev, která byla v dobách komunismu u našich severních sousedů tolerovaným ale nepřéhlédnutelným protivníkem zůstává nedílnou součástí národní historie.

Bude to platit i po včerejší rezignaci arcibiskupa Wielguse. Když polská veřejnoprávní televize přerušila v neděli ráno vysílání, aby lidem, kteří se chystali sledovat inauguraci nového varšavského metropolity, bylo to poněkud šokující, nicméně ne zcela nečekané. O možné spolupráci otce Wielguse s polskou obdobou naší Stb se spekulovalo prakticky od chvíle, kdy Vatikán oznámil, že se zmíněný duchovní stane arcibiskupem. Lidé si ale do poslední chvíle dokázali jen těžko představit, že by se první v uvozovkách "obětí" lustrací mohl stát tak vysoko postavený církevní činitel.

Ještě v pátek se prezident Lech Kaczyňski dušoval, že se nedělní ceremonie uvedení arcibiskupa do funkce zúčastní. Nakonec ale chyběl. On sám i jeho souputníci s bratrem Jaroslawem v čele, stáli před těžkou zkouškou. Na jedné straně to byla politika, odvolávající se na vše polské, katolickou církev pochopitelně nevyjímaje. Na straně druhé straně slib očisty od všeho komunistického a postkomunistického, včetně politické policie.

Takzvaná čtvrtá republika bratří Kaczyňských slibovala pozůstatkům zmíněného období nelítostnou válku. Prezident právě proto, alespoň v oficiálním vyjádření považuje abdikaci kardinála pro Polsko jediné přijatelné řešení.

"Systém hodnot katolické církve je v naší zemi jediným všeobecně platným a nemá alternativu. I proto má poslední vývoj mnohem větší dopad než v jiných zemích."

Polsko se po týdnech opět dostalo na první stránky novin, byť o podobnou publicitu vrcholní představitelé země rozhodně nestáli. A podobnou causu pochopitelně nevítal ani Vatikán a papež Benedikt XVI. Na něj směřovaly útoky, že byl polskou causou až příliš zaskočen, což by se v takových případech stávat nemělo. Zmírnit dopady konfliktu a obhájit arcibiskupa se pokoušeli zástupci domácí katolické církve, spíše marně. Průzkumy veřejného mínění signalizují rozdělení polské společnosti. Více než vědomá spolupráce otce Wielguse s politickou policií veřejnost pobouřil fakt, že duchovní zalhal. Církev se dostala do konfliktu s laickými institucemi. Ten se dá jen těžko popřít. Polský primas kardinál Glemp označil důkazy proti arcibiskupovi Wielgusovi za cáry papíru. Institut národní paměti si ale stojí za svým. Stručně řečeno: "pravda je jen jedna, ač může být pro mnohé nebezpečná a hodně bolestivá."

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .