Prezidentské volby

Je totiž již dnes zřejmé, že po nich mnoho z dosavadních charakteristik francouzského státu i zahraniční politiky přestane platit.

Předně je třeba si uvědomit dosavadní postavení francouzského presidenta ve francouzském politickém systému. Tomu do značné míry po válce určil na léta podobu generál de Gaulle, jenž byl vnímán Francouzi jako otec národa s tiše uznávanou pravomocí vést ho otcovsky podle vlastního uvážení. A toto výjimečné postavení si do značné míry udrželi i poslední dva presidenti, socialista François Mitterrand a představitel pravice Jacques Chirac.

Nyní, po sedmnácti letech pravicové vlády, je zřejmé, že toto výjimečné presidentské postavení se změní. Nový president bude již zřejmě méně samostatný a na váze tím získá Národní shromáždění, vláda i stranické sekretariáty. Podle všeho také začne být odbourávána většina francouzských "specifik", od sociálního systému a dotační zemědělské politiky po zvláštní přístup k některým africkým a arabským režimům.

Oba nejvážnější kandidáti na presidentský úřad, socialistka Ségolene Royalová i předseda Svazu pro lidové hnutí Sarkozy jsou nová generace politiků a ve svých rodných stranách se na počátku kampaně jevili téměř jako disidenti. Sarkozy, který o sobě prohlašuje, že je obyčejný frantík s napůl cizím původem, je muž malé postavy s orlím nosem, syn maďarských přistěhovalců, jemuž otec říkal, že s jeho jménem a s jeho studijními výsledky to ve Francii nemůže nikam dotáhnout. Zajisté neodpovídá obrazu impozantních a aristokratických zjevů, od Charlese de Gaulla přes Valéry Giscarda d´Estaing po Dominika de Villepin a nakonec i Jacquesa Chiraka. Nemá žádný majetek a nemůže se zařadit ani mezi prestižní bratrstvo absolventů prestižní ENA - školy vychovávající budoucí politiky. Za presidentského kandidáta se prosadil díky své neobyčejné píli a neúnavné energii v roli ministra vnitra a starou gardou byl zprvu dlouho přijímán se skřípěním zubů, dokud jí nezbylo než se postupně začít stavět na jeho podporu. Podobně i Ségolene Royalovou staří socialističtí mastodonti zprvu pohrdali.

Royalová sází na svou ženskost a osobní šarm, představuje si již předem trojici předních světových političek - Angelu Merkelovou, Hillary Clintonovou a sebe samu. U žen, jež jsou jí vzorem, jako je právě Merkelová, Clintonová či Margaret Thatcherová, ovšem nikdo nezpochybňoval jejich kompetence, což pro Royalovou neplatí. Té bývá vyčítáno, že když je dotazována na detaily svých návrhů, odvolává se na nedostatek času a odkazuje tazatele na odborníky a úředníky.

Ať tak či tak, na příští francouzské vedení státu čeká úkol mnoha závažných vnitrostátních i zahraničně politických reforem a na příštího presidenta úkol navrátit Francouzům vystřízlivěným z iluzí pěstovaných předchozími vládami nový pocit vlastní identity a sebedůvěry.

Francie byla před presidentskou kampaní tak zahlcena vlastními problémy, od imigrace přes problém s odmítnutím evropské ústavy po kriminalitu na předměstích, že o zahraniční politice se ve francouzské předvolební kampani téměř nehovořilo. A to je přitom oblast, která zahraniční pozorovatele včetně nás zajímá nejvíce. Jedno je jisté. Ať bude příštím francouzským presidentem kdokoliv, bude prosazovat kladný postoj k textu nové smlouvy. Sarkozy chce prosazovat její zkrácenou verzi, Royalová prosazuje nové referendum.

Pokud jde o francouzské privilegované vztahy k Africe, ty zřejmě končí s odchodem "přítele Afriky" Jacqua Chiraka. Již dnes se Francie snaží většinu svých vojenských misí v Africe europeizovat - vtáhnout do řešení evropské instituce i vojáky.

Po neděli budeme moudřejší. Největší práce však zřejmě Francouze i jejich budoucího presidenta čeká v oblasti psychologie a sebereflexe.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .