Prezident utržený ze řetězu

A nestačí ani, že bez uzardění a z čiročirých ideologických pohnutek vetoval antidiskriminační zákon, který zásadní měrou zamezuje frapantnímu postihování lidí za jejich odlišnost od většiny a který zároveň naplňuje závazky České republiky vůči Evropské unii, jež nás navíc může za nepřijetí zákona penalizovat.

Značně drsný vzkaz ohledně kvality právního státu u nás vyslala prezidentova neochota jmenovat justičního čekatele Petra Langera soudcem. Václav Klaus se domnívá, že coby hlavu státu jej nemůže k žádnému úkonu nikdo nutit. Nejvyšší správní soud naopak praví, že prezident justičního čekatele jmenovat má, nebo má řádně zdůvodnit jeho nejmenování. Táhlé a neúspěšné odvolávání předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové tak vystřídal případ ještě šťavnatější, na který se řada právních odborníků těší.

Skončí totiž z prezidentovy vůle pravděpodobně u soudu Ústavního. Podle Klausova právního konzultanta Ludvíka Matouška Nejvyšší správní soud otevřel zásadní otázku, zda je ústavně přípustné, aby si soudy prostřednictvím svých rozsudků určovaly, koho prezident republiky a předseda vlády musí jmenovat do doživotní funkce soudce a koho nikoli. Dokonce i podle šéfa Městského soudu v Praze Jana Sváčka je dilema, jestli lze nebo nelze prezidentovi soudním rozhodnutím ukládat výkon jeho pravomoci, hodno rozhodnutí Ústavního soudu.

Komentátor Práva Petr Uhl předpokládá, že podle Ústavy bude muset Klaus před Ústavním soudem zdůvodnit své podání tím, že byl zkrácen ve svém základním právu chovat se jako monarchistický suverén. Jedním dechem Uhl připomněl další prezidentovy půtky s Ústavou. Například sklon některé zákony ani nepodepisovat, ani nevetovat. A také spor, nakolik je prezident oprávněn odmítnout návrh vlády tam, kde se dělí o svoji pravomoc s ministerským předsedou.

Zkrátka a dobře, Václavu Klausovi nečiní nejmenší potíže hledat v Ústavě - u jejíhož vzniku mimochodem sám stál - skulinky a pohybovat se na její hraně.

Aby toho nebylo dost, předvádí Václav Klaus svoje novátorství i na poli zahraniční politiky. Otevřeně se postavit proti Evropské unii a čerstvě i Lisabonské smlouvě si netroufá. Je však ale jen náhodou, že odpor ke smlouvě už hlasitě ventilovali prezidentovi klíčoví spolupracovníci a oba dva jeho synové? Jakoby nám Klaus chtěl cosi zásadního sdělit jejich prostřednictvím.

Stanovisko k uznání Kosova se však prezident rozhodl ventilovat sám, s patřičnou pompou. Jednak v kudrlinkách napsal, že se za krok Topolánkovy vlády stydí, jednak okázale a navzdory zvyklostem přijal srbského velvyslance odvolaného do Bělehradu k údajným konzultacím.

Stokrát mi může být Klausovo gesto lidsky sympatické. Leč prezident nerespektující, že zahraniční politiku země určuje vláda, není ničím potěšitelným. Místo toho, aby o svých názorech debatoval s premiérem a ministrem zahraničí kabinetu, který druhdy jmenoval navzdory prapodivnému způsobu vzniku, zásobuje okolní svět pochybnostmi, kdo a s jakými představami vlastně Českou republiku řídí.

Jsme pro nebo proti samostatnému Kosovu? Pro nebo proti americkému radaru? Pro nebo proti evropské Lisabonské smlouvě? Pro nebo proti společnému postupu vůči klimatickým změnám?

Prezident si dopřává luxusu nekontrolovatelnosti a svým způsobem i neodvolatelnosti plnými doušky. Na úkor nás všech. Ať už s ním souhlasíme, nebo nikoli. Bez ohledu, vládne-li pravice, nebo levice.

Jeden aspekt Klausova počínání je občansko-ústavní. Prezident jde občanům velmi nevhodným příkladem ve vztahu k respektování litery zákona a verdiktu soudů. Nebezpečně také žongluje s principem dělby moci v demokratickém státě.

Druhý aspekt je politický. Václav Klaus těží z toho, že příště již do prezidentské funkce kandidovat nemůže. Nemusí se proto podbízet žádné politické straně, ani té, kterou sám založil. S jejím současným vedením si stejně moc nerozumí. Může zvesela propadat aktivismu a pestrou škálou prostředků utvářet zemi a svět k obrazu svému. Tak si vyložil mandát získaný díky únorovému příklonu části křesťanských demokratů a nezávislých senátorů k ODS.

Kromě toho, Václav Klaus není žádné ořezávátko. Když to uzná za potřebné, klidně se za pět let znovu vloží do partajní politiky a pustí se do opravování chyb, kterých se dle jeho dojmu dopouští Mirek Topolánek. Všichni beztak respektujeme, že politických osobností srovnatelných s Klausem tuzemské spektrum nazbyt nemá.

Je však vrcholně nekorektní, když politik spoluodpovědný za utváření ústavních zásad republiky, nadto nikoli ideově neutrální, si sám upravuje pravidla hry a přemalovává lajny hřiště. Pak se totiž rázem můžeme ocitnout v ofsajdu my všichni.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .