Premiér Paroubek a média

10. leden 2006

Náš pan premiér Jiří Paroubek se rozhodl v poslední době okamžitě reagovat na každou kritiku, která se v médiích objeví a taky mu neuniklo, že jsem v komentáři o zrušení pořadu Bez obalu v České televizi, který byl odvysílán v Českém rozhlase 6 dne 20. prosince, napsal: Tvůrci - a dnes bych mohl říci I řada novinářů a část veřejnosti - se domnívají, že k ukončení pořadu přispěl spíš ironický tón a vnější politické tlaky.

0:00
/
0:00

K takovým spekulacím musí dojít vždy, pokud se ve zdůvodnění zákazu publicistických pořadů objeví kouzelné slůvko vyváženost, které má svou relevantnost pouze ve zpravodajství a pokud za ním stojí stížnost úřadu vlády.

Pan premiér na komentář reagoval na této stanici hned druhý den 21. prosince a řekl, že jsem neinformován. To je víc než pravděpodobné, že má pravdu a že toho ví o celé kauze mnohem víc než já či všichni ostatní komentátoři a veřejnost. My máme k dispozici jen zprávu pana Marka Síbrta z občanského sdružení Media tenor, která patří pod firmu InnoVatio. Zároveň je nám známa i stížnost ředitele Úřadu vlády České republiky pana Ivana Přikryla, kterou do České televize poslal na pořad Bez obalu a v níž stojí: "Nelze jinak než protestovat u vedení České televize, její rady a též Rady pro rozhlasové a televizní vysílání tak, aby se toto médium, vytvářející v poslední době vlastní politiku, vrátilo ke svému poslání - objektivní a nezávislé žurnalistice." Necelý měsíc po odeslání tohoto dopisu byl pořad zrušen.

Pokud pan premiér Paroubek má jiné informace, měl je veřejnosti sdělit. My je nemáme, a proto zrušení nutně musíme komentovat tak, jak jsme ho komentovali.

Za celým sporem je však problém mnohem hlubší a protože se zdá, že pan premiér má o fungování médií skutečně vážný zájem, měli bychom tuto skutečnost využít a otevřít o médiích zevrubnější veřejnou debatu. Vím, že v době začínající předvolební kampaně je to nejméně příznivý čas, ale přesto se o to pokusím, protože se domnívám, že zájem pana Paroubka je v podstatě shodný se zájmem řádných novinářů, jenom naše role ve veřejném prostoru jsou rozdílné, a to je právě ten moment, o kterém by se měla vést diskuse.

Přístup politiků k novinářům a opačně novinářů k politikům musí být samozřejmě rozdílný například ve Velké Británii a v Čechách, kde výroky komentátorů jsou začasté mnohem ostřejší a ironičtější a žádný pořad ironickofejetonového typu tam nebyl zakázán či zrušen už kvůli rozdílné historii: V Anglii byla zrušena cenzura v roce 1695 a veškerý tisk byl k politikům až do vzniku bulváru, který začal v XIX. století pěstovat sentimentální vztahy k politickým celebritám, velice kritický. V České republice byla poprvé zrušena cenzura až v roce 1989 (nepočítáme-li několik měsíců v roce 1968), tedy před patnácti lety, o něco později vznikla veřejnoprávní média či média veřejné služby, která díky mnoha okolnostem, které nelze v tomto komentáři rozebírat, nejsou od výkonné moci dostatečně oddělená, a proto se naší televizi i rozhlasu ve staré Evropě přezdívá parlamentní média. Politici tento stav považují za normu, protože tomu tak bylo za totality, v níž vyrostli a protože tomu tak je ve své podstatě dodnes. A za normu tento stav považuje zřejmě i pan premiér, když do Rady pro ČT prosadil svého poradce.

Ve starých demokraciích, kde veřejnoprávní média fungují minimálně třicet, ale většinou padesát let, s výjimkou Velké Británie, kde BBC byla založena již v roce 1922, jsou na rozdílné postoje nezávislých analytiků a různě stranicky či filozoficky orientovaných komentátorů zvyklí a vědí, že do fungování takto nastavených médií nemohou zasahovat, protože by si tím poškodili svůj politický profil. Kritizovat veřejně média po Spiegel aféře v roce 1962 a Watergate v roce 1972 bez následků nelze, neboť si vydobyla definitivně postavení institucí, které nejen informují, ale zbylé pilíře moci i kontrolují: Proto musel odstoupit jak Adenauer se Straussem, tak Nixon a konec konců nakonec i německý kancléř Kohl kvůli financování politické strany černými penězi sponzorů. Politici s postoji médií jsou samozřejmě všude na světě hrubě nespokojení, protože tzv. prestižní média se skoro nikdy nemohou ztotožňovat se stranickým jednoduchým rastrem nazírání na skutečnost, který vychází z přesvědčení, kdo nás kritizuje, ten nám škodí. Dobrý novinář, abych citoval klasika Hans-Joachima Friedricha, naopak je ten, kdo se navenek neztotožňuje ani s takovou skutečností, o které je přesvědčen, že je dobrá. Komentátor musí za každých okolností pěstovat kritického ducha. Tohle ve staré Evropě politici za desetiletí setkávání a střetávání s novináři již vědí a zároveň pochopili, že média za ně vykonávají kus černé práce, kterou by jinak museli učinit sami. Média fungují jako varovný systém předčasné kontroly: upozorňují je na selhání politiků, s kterými by se strany měly rozloučit. Proto kritizujeme-li premiéra Jiřího Paroubka, nekritizujeme přece občana Jiřího Paroubka, ale výkon jeho úřadu, a to jen z jednoho prostého důvodu, aby se nám všem v této zemi lépe žilo.

Rozdílné názory v médiích, ironii, ostrou kritiku je proto třeba obhajovat za každou cenu, i když s nimi člověk vnitřně vůbec nesouhlasí a myslí si někdy totéž co pan premiér. Důvod je prostý: Přece si my sami z vlastní zkušenosti moc dobře pamatujeme, že zákaz brakové literatury za totality taky nic nevyřešil a naopak braku se na dlouhou dobu přiblížila skoro celá oficiální literatura. Totéž by se mohlo stát s politikou.

Spustit audio