Předvánoční úvaha o míru a válkách

22. prosinec 2003

Formálně se za svátky míru prohlašují Velikonoce, ale v duších lidí našeho kulturního okruhu se šíří potřeba míru a dobrých lidských vztahů hlavně o Vánocích. I pokud ještě existovaly zřetelné bojové fronty při válkách různých rozvaděných zemí a národů křesťanského světa, Vánoce zpravidla přinesly aspoň chvilkové zklidnění kruté zabijácké činnosti a poskytly příležitost i strůjcům těch válek, aby se zamysleli, proč posílají mladé muže na smrt hned v počátcích jejich životů. A když se pak ve 20. století válečné zabíjení leteckým bombardováním rozšířilo na nejširší masy civilního obyvatelstva, i tehdy smířlivý majestát Vánoc působil příznivě a bomby v těch dnech zpravidla nepadaly.

Říká se, že válkami si jakoby sama příroda řeší své problémy s regulací lidského přemnožení. Naproti tomu se vždy našlo dost sil, které se snažily válkám bránit a tím lidské životy šetřit. Někdy se podařilo udržet svět bez větších válek na delší období, ale vždycky se znova našel nějaký Napoleon, Bismarck, Vilém či Hitler, kdo se znova pokoušel - vždy údajně ve výsostně národním zájmu - uvrhnout svět do nových a nových zničujících válek. Vidíte, že z těch hlavních čtyř podněcovatelů a provozovatelů válek v předchozích dvou stoletích jsem jmenoval tři Němce. Ve 20. století se pak objevila ostře militaristická mocnost i mimo oblast křesťanské civilizace - totiž Japonsko.

Výsledky všech těchto největších výbojů byly vždy naprosto tragické. Nešlo však jen o materiální zkázu a zničení milionů lidských životů, které nakonec vždy nejhůře postihly jejich původce, neméně důležité bylo i následné krocení oněch agresivních států. Bohužel, ne vždy se to podařilo. Po první světové válce bylo takto zneutralizováno pouze Rakousko-Uhersko, kdežto agresivitu a rozpínavost Německa neodstranilo pouhé poslání císaře Viléma do nizozemského vyhnanství. Neodpustitelnou nedbalostí západních mocností, které - jako zejména Francie - zaplatily své vítězství těžkými ztrátami, se nepodařilo zabránit Hitlerovi, aby rozpoutal druhou světovou válku, v níž se na jeho stranu o dva roky později přidali rovněž nezkrocení Japonci.

Co toto zatím největší krvavé dobrodružství znamenalo pro svět i pro oba hlavní agresory není snad třeba připomínat. Za připomenutí však stojí jeden povzbudivější výsledek tohoto strašného šestiletého klání. Němci a Japonci si po válce sami uložili, že nebudou své vojáky posílat do žádných dalších bojů. Občas se jim to vytýká, když se zdráhají vstoupit do různých mezinárodních vojenských misí. Němci se takto dostávají do rozpaků vzhledem ke své účasti v NATO. A v posledních dnech jsme svědky toho, jak ani Japoncům se nechce posílat své vojáky do Iráku. V obou těch zemích to zřejmě není jen postoj odpovědných vládních činitelů, ale i upřímná vůle samotných obyvatel, kteří si začali vážit svých životů a jakákoliv válka je jim prostě odporná.

My Češi se rozhodně nestavíme do řad těch, kdo by se za to na Němce a Japonce zlobili, a vážíme si toho, že právě národy, jejichž předkové rozpoutali v minulosti tak hrůzné katastrofy, došly k tomuto uvědomělému postoji. Platí to však i pro nás? Už slyším námitku, že nějakou bojovou armádu přece mít musíme. Když se však zeptáte, odkud nám teď hrozí nebezpečí, dostane se vám odpovědi, že hlavně ze strany teroristů. Ostatně i prezident Bush po 11. září 2001 vyhlásil zásadní válku terorismu, ale jak v Afghánistánu tak v Iráku se přesvědčuje, že v takové válce nestačí sebemocnější klasické vojenské prostředky, ale že zde mnohem spíše přicházejí v úvahu síly zpravodajské a policejní. I proto Britové právě oznámili, že budoucnost nebude patřit těžkým zbraním jako jsou křižníky, tanky a letadla. Také naše nová jednotka vysílaná do Iráku se jmenuje policie, byť zatím s přívlastkem "armádní". Jejím hlavním úkolem má také být výcvik a instruktáž nové irácké policie.

Pokud se tedy kdosi minulý týden kriticky pozastavoval nad tím, že policejním složkám náš nový rozpočet dává tuším 47 miliard korun, což už se blíží více než padesáti miliardám na armádu, pak je třeba říci, že to vůbec není nelogické. I nadále bude nutné přidávat policii, o jejíž potřebnosti v současné situaci světa není nejmenší pochyby, a to právě na úkor armády, která kromě záslužné pomoci při povodních toho u nás nikdy mnoho nepředvedla a sama dnes uznává, že výdaje na ni se musí zredukovat. Ovšem zatím to uznává jen vzhledem k nedostatku státních prostředků. Až se však ukáže, že redukce armády na minimum se nijak škodlivě neprojeví, pak vojáci snad aspoň v duchu uznají i to, že mnoho z těch desítek každoročních miliard jsou peníze vyhazované ze setrvačnosti stejně zbytečně, jak tomu bylo v celé naší novodobé historii - zejména ovšem za komunismu. Neboť i peníze obětované tehdy na armádu namířenou proti západu tvoří dnes stále těžko zdolatelnou část státního dluhu nemluvě o mnoha jiných katastrofických aspektech komunistického hospodářství. Jestliže se dnes potomci tehdejších komunistů pokrytecky tváří, že oni nic, oni muzikanti, pak by nám měli umět k vánoční pohodě zahrát něco jiného než obehranou písničku o krásách budování jejich po zuby ozbrojeného socialismu.

autor: Jiří Ješ
Spustit audio