Předposlední soud

To, co jinde vypadá bizarně, je v Turecku realitou. 31. března Ústavní soud souhlasil jednomyslně s posouzením návrhu státního návladního na zákaz Strany spravedlnosti a rozvoje, jakož i na pětiletý zákaz politické činnosti pro 70 stranických funkcionářů včetně předsedy vlády Recepa Erdogana. Velkou většinou hlasů zároveň rozhodl o zahájení stejného procesu proti prezidentovi Turecka Abdulláhu Gülovi.

Ve striktně sekulární Turecké republice, založené ve 20. letech minulého století "otcem všech Turků" Kamalem Atatürkem, tento poněkud protismyslný postup se opírá o bohatou tradici. Předchůdce současné Strany spravedlnosti a rozvoje - Strana blahobytu - byla zakázána teprve před deseti lety, krátce poté, co armáda odvolala z funkce tehdejšího premiéra a lídra strany Necmettina Erbakana. Tehdy, stejně tak jako nyní, státní zástupce vysvětlil svou žádost o zákaz tím, že vládnoucí strana je islamistická, a tudíž je podezřelá z podvratné protisekulární činnosti. Současný premiér Erdogan ,v té době starosta Istanbulu za Stranu blahobytu, strávil dokonce nějakou dobu v káznici za to, že na veřejnosti citoval verše islámského básníka.

Je to něco jako pokus dvakrát vstoupit do stejné řeky, jenže od konce 90. let v ní uplynulo mnoho vody. Nynější vládnoucí strana nejenže změnila název, ale značně vyluhovala ze svého programu islamistický obsah. Zatímco Strana blahobytu maximálně dala dohromady křehkou vládní koalici, nynější vládnoucí strana disponuje drtivou parlamentní většinou. Vláda premiéra Erdogana je pokládána za absolutně nejvýkonnější v poválečné době. Zgruntu překopala trestní právo, poskytla rozsáhlá práva Kurdům, jiným menšinám a ženám, podřídila armádu civilní kontrole a spravuje nyní stabilní a rychle rostoucí národní hospodářství. Takovými úspěchy se nemohla pochlubit žádná z jejích sekulárních předchůdkyň. Její vítězoslavná cesta byla v roce 2005 korunována cenou, o kterou se turecké vlády marně usilovaly po celých posledních 40 let: Evropská unie zahájila s Tureckem přístupová jednání.

Není divu, že minulého července turečtí voliči znovu pověřili vedením země právě Erdogana a jeho stranu. To však přivedlo k bodu varu nespokojenost armády a zabýčených sekularistů, především ze sociokomunistického kouta. Armádní kruhy dobře pochopily, že podaří-li se vládě realizovat své úmysly a prosadit novou ústavu, ztratí armáda navždy své výsadní dohlížitelské postavení. Sekularisté mají za to, že vládní strana hodlá postupně transformovat zemi v islámskou republiku a světské zákony nahradit právem šariji. V tomto smyslu interpretují z kontextu vytržené poznámky a citují vybraná místa z projevů Erdogana a Güla. Poslední kapkou se pro ně stal vládní záměr zrušit zákaz nošení muslimských dívčích šátků, tzv. hidžábů ve veřejných školách.

Není sporu o tom, že světská tradice dokázala po desetiletí uchovat prvky liberální demokracie v převážně muslimské zemi. Stojí za to, aby byla zachována i dále. Jenže ani Erdogan ani Gül se nepokoušejí o její vyvrácení a mnohokrát to opakovali. Je absurdní se domnívat, že samotné zrušení zákazu nošení šátků, zavedeného všehovšudy před deseti lety, automaticky povede k nastolení šarijátského práva. Ba naopak, četné reformy, jimiž vládní strana vychází vstříc přísným vstupním požadavkům Evropské unii, včetně přijetí nové ústavy, prakticky znemožňují každý pokus o návrat k islámské republice. Armádu a její levicové stoupence to samozřejmě přesvědčit nemůže, i když jejich vlastní oddanost demokratickým principům je víc než pochybná. Teprve před rokem generálové otevřeně pohrozili vojenským převratem v případě, že Abulláh Gül bude zvolen prezidentem. Pod dojmem zdrcujícího vítězství Strany spravedlnosti a rozvoje ve všeobecných volbách musela se však stáhnout do kasáren. Pokus zrušit vítěznou stranu výnosem Ústavního soudu je tedy jen další fází této cynické hry. Hra je to hodně nebezpečná, protože i pro ten nejpošetilejší soud není snadno zakázat stranu, jež se těší tak rozsáhlé voličské podpoře. Zavání to občanskou válkou a finanční trhy, které mají pro to čich, již na to reagovaly poklesem. Minulost však ukázala, že Ústavní soud v Turecku není a nemůže být zcela neutrální institucí, je spíše aktivistickou součástí sekulárního establishmentu v zemi. Prvním úkolem pro premiéra Erdogana by mělo být nahrazení ústavy sepsané armádou po převratu v roce 1980 jiným nejvyšším zákonem, který by znemožňoval jakékoli zakazování mírumilovných politických stran. Nikoli pouze světská povaha státu, ale jen a jen jeho demokratická povaha může udělat z Turecka vskutku moderní evropskou zemi.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .