Pravicový program po deseti letech

Přitom jde o vzdušné zámky. Navržení ministři nikdy nebudou ministři, z koaliční smlouvy nikdy nevznikne program skutečné vlády.

Každý přece ví, že vládní koalice, kterou staví občanští a křesťanští demokraté spolu se zelenými, nemá ve sněmovně většinu. A pokud by koaliční politici chtěli přemluvit ČSSD k toleranci, museli by ustoupit natolik, že vlastně koalici zruší. Sociální demokraté totiž nepřipustí účast lidovců v této vládě.

Proč bychom tedy měli sledovat absurdní divadlo a proč se o tu stínohru politici v čele s Mirkem Topolánkem, Miroslavem Kalouskem a Martinem Bursíkem vůbec pokoušejí?

Jednak si nevědí rady s patem, kdy má pravice a levice přesně stejný počet poslaneckých hlasů. Pokoušejí se o něco jen tak, aby se prostě něco dělo. Zázračné řešení se však neobjevuje.

Hra s ministerskými posty i koaličním programem se tak stává součástí psychologického boje. Co kdyby hlavní sociální demokrat Jiří Paroubek ztratil nervy, jako se to stalo těsně po volbách, a nakonec by na toleranci pravostředové vlády kývl. S tím už se ale dá těžko počítat.

Nemá tedy veškeré snažení předních politiků vůbec žádný smysl? Kdo by něco takového tvrdil, přehlédl by jednu velmi podstatnou okolnost. Koaliční dohoda ODS, lidovců a zelených je slušně promyšlený dokument, který je originální novinkou, protože po roce 1996 se už psaly pouze levicové vládní programy.

Dozvědět se, že v Česku je možné vládnout jinak, než jsme z posledních let zvyklí, je samo o sobě osvobozující. Ve světě je více alternativ, ze kterých můžeme vybírat. Ze všech programových úvah občanských demokratů a jejich spojenců je přitom nejzajímavější boj s byrokracií. Mohutnějící armáda úředníků je něčím, s čím se každý občan setkává na každém kroku. Nejde o to, že státní aparát není potřeba. Ani nelze popřít, že řada tuzemských byrokratů jsou skvělí experti v oboru, ve kterém pracují.

Ale zároveň je také pravda, že jich je přece jen příliš. Když sociální demokraté zřídili kraje, přenesli na ně z centrálních orgánů důležitou část agendy. V ministerstvech a dalších pražských úřadech však úředníků neubylo. Dělají stále to, co dělali dosud - a jedna práce se tak dělá dvakrát, v centru i regionech.

Nejde přitom pouze o to, že úředníků je stále víc a mnohdy dělají zbytečné, nebo dokonce škodlivé věci - třeba vymýšlejí stále nové zákony. Úředních budov ale přibývá, aniž by se nad tím vůbec někdo zamýšlel. Státní správa a samospráva se tak stávají nepřehlednými. A v síti úřadů pod hlavičkou Úřadu vlády se v žádném případě nemůže vyznat ani sám premiér.

Pravicová koalice na tohle upozorňuje a nabízí zásadní reformu. Přeorganizují se kompetence premiéra a ministrů, na ministerstvech se zruší agenda, která náleží krajům. V neposlední řadě se stanoví pravidlo, že existovat smějí jen ty úřady, které mají jasně stanovený úkol. Jakmile svůj smysl ztratí, budou zrušeny - typickým příkladem je ministerstvo pro místní rozvoj, jehož agenda se může rozpustit v krajích. Je to plán, který pro Mirka Topolánka vypracovala skupina intelektuálů pod názvem eStát - tedy efektivní stát.

O tom, že taková možnost existuje, by se zřejmě většina občanů nedověděla, kdyby pravicové strany nepsaly v koaliční dohodě o bojích s byrokraty. Pak by ani nebylo známo, co je v této chvíli nejdůležitější reformou, bez níž se poměry nezmění.

Teď jsme to zjistili jen nedlouho po vyspělejším Německu, které provede vládní reformu ještě před všemi důležitými kroky k záchraně tamní prosperity. A česká pravice dokonce nabízí alternativu, jak potíže s byrokracií řešit. Pochopitelně má virtuální program virtuální vlády vážné nedostatky plynoucí právě z toho, že se nikdy nemůže uskutečnit. Pro uklidnění zelených slíbily obě další strany, že se nebude rozšiřovat těžba hnědého uhlí na Mostecku, ani stavět nová atomová elektrárna. Experti ODS o těchto slibech pochopitelně pochybují, ovšem proč neslíbit cokoli, když jde jen o slohové cvičení.

Podobně menší strany schválily občanským demokratům rovnou daň. Je dobře, že o tom společně mluví. Mohou se tak všem ukázat očividné nedostatky takového plánu.

Nejde jen o to, jestli může rovná daň fungovat, aniž by způsobila potíže tuzemskému hospodářství. Víc na pováženou je fakt, že jde jen o ideologickou konstrukci, které se máme bůhvíproč podřizovat. Jaký je vlastně věcný důvod, aby daň z příjmu měla stejnou sazbu, jako daň z přidané hodnoty? Žádný důvod neexistuje a strany ho také neuvedly. Bez sestavování koaličního programu bychom tento fakt v celé nahotě neuviděli.

Koaliční dohoda je zatím nejzajímavějším výsledkem všech diskusí o nové vládě. Třeba ho politici využijí, až začnou sestavovat kabinet s nadějí na úspěch ve sněmovně.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci http://www.rozhlas.cz/cro6/audio/ Radio na přání