Praotec Čech a politika
Na posvátnou horu Říp vystoupali sociální demokraté, žurnalisté zaznamenali, že premiér Špidla na horu křepce vyběhl. Došlo na pochvalná slova. O sobě samých, to už je takový zvyk všech politických stran, že o sobě hovoří jen v superlativech. Pokud se jim daří superkatastrofy, začnou mluvit o drobných nedostatcích, jež napraví.
Z davu prý vystoupil jakýsi prostý občan a řekl panu premiérovi, že mu děkuje. A dodal, za to, že jste to tady všechno rozkradli. Výhodou našeho současného politického zřízení je, že onen muž neskončil za mřížemi, nevýhodou je, že říci lze téměř všechno, krom dobrého pocitu, nestane se ovšem nic podstatného. Navíc není pravda, že by všechno rozkradli sociální demokraté nebo všechno rozkradli jiné politické strany, podobně jako není pravda, že všechno bylo rozkradeno.
Například dnes ráno jsem ještě viděl budovu Národního muzea jak pevně stojí na svém místě. Kradlo se a tunelovalo ovšem zdatně a pokud to jde ještě dnes, je v této oblasti podnikání živo a podobný druh aktivit je stále v oblibě. Zatímco bankovní lupič riskuje přestřelku, moderní finanční eskamotér má naději, že skončí jako Viktor Kožený a bude si dělat z těch okradených v bezpečí zahraničního pobytu legraci, aby se nenudil.
Kradli a tunelovali zkrátka jen ti, kteří mohli, napříč politickým spektrem, jak se tak hezky říká. Komu lze ironicky děkovat, suď Bůh. Premiér Špidla to odnesl za všechny, ale to je už úděl veřejného života. Kolik politiků bylo oslavováno, zahrnováno květy i chlebem a solí a zatracováno a zase oslavováno, pokud nezemřou nebo neskončí na popravišti, mají v politice pořád šanci.
Vyjevuje se ovšem a hodně dlouho, že peníze jsou mocná ba nejmocnější čarodějka a všechny vzletné hovory jsou v zásadě k ničemu, neboť za ně si nelze nic koupit. V projevech našich politiků, jimž je někdy skutečně zatěžko rozumět, se stále častěji objevuje podivně magické zaklínadlo vlastní iniciativy v duchu Kennedyovského neptej se, co země udělá pro tebe, ptej se, co ty uděláš pro svou zem, na což je skutečně těžká odpověď. My prostí občané tak jaksi nějak nevíme, co si od nás země žádá.
Nezaměstnanost je už masová, naděje na získání slušného zaměstnání se slušnou mzdou klesají, zatímco ceny všude rostou a stát, kdyby se nepropadal do stále větších dluhů, už by asi musel vyhlásit bankrot. Mnohé domácnosti řeší, jak varuje tisk, svou tíživou situaci zadlužováním, některé firmy půjčují i nezaměstnaným, a to také na stoprocentní úroky. Jestli se nemýlím, lichvu pronásledoval už starověk i středověk, a to docela drasticky. Jak to s dlužníky, kteří ztratí práci nebo jí vůbec neměli, a tudíž nebudou dluhy splácet, dopadne, nikdo neví. Možná naši přelidněnost, nezaměstnanost, důchodové potíže, potíže se školstvím i se zdravotnictvím, vyřeší postupně likvidační mafie.
Na tíživosti naší společné státní situace jsou zajímavé dva fenomény. Vládní činitelé, poslanci a senátoři si vysokou životní úroveň vždy zákonně upraví, a to z peněz daňového poplatníka a budoucího i minulého voliče a ještě se tváří, že jejich peníze pocházejí z jakýchsi záhadných zdrojů, kde moc vyšší odměňuje ty nejlepší za dřinu ve prospěch státu, země, vlasti. Přičemž holou skutečností je, že volení zástupci lidu žijí z daní, ale protože volič už nemůže mluvit do ničeho, jakmile hodí hlasovací lístek do bezedné volební urny, musí si počkat na jiné zástupce, které půjde volit v naději, že cosi bude jinak.
Tato vláda odevzdá vládu jiné vládě i s vysokými dluhy, takže lépe být nemůže, protože pokladna bude, jestli se nemýlím, ještě prázdnější, než je dnes. Tou druhou záhadou je, proč se zadluženost státu, tedy země, tedy vlasti, pro kterou máme něco dělat a neptat, co kdo udělá pro nás, proč státní zadluženost je vydávána za snadno pochopitelnou nezbytnost, zatímco zadluženost obyvatelstva je pranýřována a trestána jako poklesek, ne-li rovnou zločin.
Premiérům všech vlád to asi bude připadat divné, ale takové docela obyčejné a bezvýznamné rodiny voličů by si docela rády žily jako rodina pana premiéra a jeho kamarádů. A nejdivnější na tom je, že nejdivnější právě toto připadá právě jmenovaným. Jenže pro některé nepříjemnosti je nutno doběhnout si až na Říp, odkud nám praotec Čech sliboval hojnost. O státní zadluženosti, o bídě a nezaměstnanosti a dluzích nic neříkal. Leda, že by nám pan Alois Jirásek nemluvil pravdu. Ale to tenkrát ještě nebývalo tak rozšířeným zvykem, jako dnes.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.