Praha noční, policejní – okénko do divokých devadesátých let

02823274.jpeg

Příběh českého rozhlasového dokumentu začíná vlastně až v porevolučních devadesátých letech. V roce 2017 vám na vlnách Plusu připomeneme několik zásadních děl a jmen, která v rámci novodobé historie Českého rozhlasu stojí za zmínku a za opakovaný poslech. Prvním z nich je Zdeněk Bouček.

Dodnes se na každoroční podzimní přehlídce rozhlasové tvorby Report uděluje cena Zdeňka Boučka za originalitu. Ačkoliv Zdeněk Bouček už téměř jedenáct let není mezi námi (zemřel uprostřed pilné práce 30. ledna 2006 ve věku pouhých 64 let), jeho rozhlasové dokumenty jsou tu stále jako svědectví doby. Jako první z rozhlasových tvůrců vlastně žánr zvaný feature po roce 1989 obnovoval a na této cestě ho pak následovala řada mladších spolupracovníků.

Redaktor, zprávař i „lovec zvuků“

Bouček znal rozhlas dobře – nebyl „jen“ dokumentaristou, ale za dobu svého působení (jako zprávař nastoupil už v roce 1963) se stal jedním zakladatelů Třetího programu, pozdější stanice Vltava. Stál u počátků stereofonního vysílání této stanice a především jako redaktor pořadu Halali (1966-1969) se vyprofiloval jako nadšený sběratel – fonoamatér, který propojoval všechny amatérské zájemce – lovce zvuků v Československu a jejich příspěvky nejen uváděl ve vysílání, ale také prezentoval v knize ABC lovce zvuků, kterou vydal spolu s Ivo Rottenbergem v roce 1974.

Už v dobách normalizace se Bouček pokoušel o rozhlasový dokument, což se mu sice po formální stránce dařilo, ale ideologický poklop husákovské normalizace byl příliš těžký na to, aby vznikla díla životaschopná i v demokratických dobách.

První porevoluční dokumentarista v ulicích

Po roce 1989 se Zdeněk Bouček horečně pustil do práce – jako skvělý inspirátor a organizátor rychle navázal kontakt s Evropskou vysílací unií (EBU) a začal navštěvovat všechny důležité evropské rozhlasové festivaly a konference. Z řady jeho přátel a kolegů z evropské rozhlasové scény je třeba zmínit alespoň dvě německé dokumentaristické legendy – Peter Leonard Braun a Helmut Kopetzky.

Doma se Bouček pokoušel takřka o nemožné – právě s pomocí zahraniční inspirace reagovat na nesnadno uchopitelnou porevoluční realitu. Takzvané velké dějiny, nebo chcete-li politika, ho zajímaly jenom zprostředkovaně – chtěl odhalit dopad těch najednou zběsile cválajících dějin na obyčejné lidi. Vzniklo tak několik dokumentů s reportážním nádechem, jejichž ambicí bylo vstoupit doprostřed dějů a procesů, které byly pro prvních pět či deset let demokratické éry charakteristické. Transformací procházelo všechno a všichni – tudíž i trestná činnost na straně jedné a represivní složky státu na straně druhé. Bouček se jako první český rozhlasový dokumentarista vydal do porevolučních ulic.

Zdeněk Bouček s kolegy - na fotografii zcela vpravo

Skořápkáři a jiní hříšní lidé

Jedním z prvních Boučkových počinů byl dokument Skořápkáři (1992) – o fenoménu pouličních hazardních her či spíše podvodů skořápkářských gangů. Všímal si narůstajícího nebezpečí neonacismu (A hrdý buď, že jsi skin – 1995), problému masově rozbujelé prostituce v dokumentu Stát pasákem? (spolu s Tomášem Gregorem – hlavní cena Prix Bohemia Radio 1996).

Bouček také zaštítil rozsáhlou práci dokumentaristů a reportérů při natáčení průběhu zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze v roce 2000 – výsledkem byl feature s dvojsmyslným názvem Kostky jsou vrženy. Také se opakovaně vracel k normalizaci (dvoudílný dokument Čerpači z roku 1990) a nevyhnul se ani reflexi posrpnové reality v dokumentárních pásmech Srpnový, šibeniční a Z popela do popela (oba 1998) nebo Hrátky a masáže 69 (1999).

Vstřícný postoj, ostrý pohled, snaživý vůz Favorit…

V prvních dvou lednových středách uvedeme dvoudílný dokument dvojice Bouček – Gregor z roku 1996, nazvaný Praha noční, policejní. Autoři tehdy vyjeli do terénu s policejní hlídkou (před nimi to udělal zřejmě jen plzeňský rozhlasový redaktor Bedřich Taláb v roce 1968 - jeho pohnutý osud bude předmětem jednoho z premiérových dokumentů na Plusu v tomto roce). Budeme tedy svědky nočních výjezdů policejních hlídek v Praze v dobách, které se od současnosti už výrazně odlišují.

Nešlo jenom o z dnešního hlediska předpotopní vybavení (policejní Škoda Favorit ženoucí se pražskými ulicemi je představa dnes opravdu trochu komická), ale i o přístup k natáčení jako takovému. Dá se říci, že pro obě strany, dokumentaristu i policisty, šlo o novou zkušenost. Zdeněk Bouček se jako reportér netajil jistým záměrným a přiznaným naivismem, s kterým do natáčení vstupuje. Neskrývá prvotní okouzlení a romantické představy, které atmosféra noční služby policistů může u nezasvěceného pozorovatele vzbuzovat. Zároveň tyto představu ve svém komentáři tak trochu shazuje a svou roli reportéra v dialogu s policisty se snaží vidět z odstupu a s nezbytnou dávkou sebeironie.

Dopravní hlídka

Nemůžu, zasahoval bych do vyšetřování

Nesnaží se vydávat za investigativního novináře, zůstává pozorovatelem a glosátorem, který registruje sílu okamžiku, aniž by se pokoušel dávat za pravdu jedné nebo druhé straně. Dobře totiž ví, že k tomu mu chybí informace, a tak se nesnaží na místě rozhodovat, kdo má pravdu, nebo kdo tahá za kratší konec provazu.

Je nasnadě, že se s tímto přístupem občas dostává do úzkých, ale opět přiznaně – dá se věřit, že všechny scény se zadrženými lidmi a zároveň všechny komentáře policistů zůstaly v dokumentu poctivě zachovány a nepodlehly stříhacím nůžkám. Záměrně píšu nůžkám, protože při poslechu na svou dobu technicky brilantních Boučkových dokumentů je dobré si uvědomit, že některé z nich vznikaly ještě v analogové éře, kdy se dokumentarista vláčel do terénu s poměrně těžkými nahrávacími přístroji, a střihalo se na robustních studiových magnetofonech.

Můžete mi podat tu čepici?

Z dokumentu Praha noční, policejní je také znát, že byl natáčen ještě v době doznívající porevoluční vstřícnosti státních institucí vůči médiím, zvlášť těm veřejnoprávním. Drogy, drobná pouliční kriminalita, náznaky možného domácího násilí – možná by se dnes už těžko podařilo dostat se v rozhlasovém dokumentu tak blízko autentickým výpovědím, které vznikly spontánně a bez tiskových mluvčích. I v tom je kouzlo rozhlasového dokumentu po letech – pokud se věc povede, vznikne dílo dobové a zároveň nadčasové.