PPP - továrna na skandály a dluhy

Tím užitečným mají být v první řadě dálnice, vedle toho další dopravní stavby, zdravotnická a školská zařízení a také věznice. Nová možnost financovat veřejné stavby ze soukromých peněz nadchla premiéra Jiřího Paroubka do té míry, že hovořil o stovkách miliard, které ročně projdou takovými investicemi. Pro Českou republiku to bude znamenat zásadní obrat v její cestě k prosperitě. Navíc to bude pro veřejné finance výhodné. Nákup nějaké stavby od soukromé firmy bude povolen pouze v tom případě, když nezávislá studie nade vší pochybnost dokáže, že stát by potřebnou dálnici či nemocnici dokázal postavit pouze dráž. Soukromé firmy v partnerství se státem na sebe navíc převezmou veškerá rizika - třeba zdržení stavby či její nečekané zdražení.

Nabízené přednosti pro stát jsou zřejmé. Soukromníci dokáží s penězi pracovat víc efektivně, sejmou z exekutivy břímě zbytečných starostí, a ještě seženou peníze.

Bohužel - nesmírně výhodný je plán veřejně-soukromých partnerství jen na první pohled. Ve skutečnosti to může být další kapitola v řadě finančních katastrof, které mají české veřejné finance za sebou. Těžko se dá zbavit dojmu, že nejde především o trik, kterým politici opět hodlají obejít přísná rozpočtová pravidla.

Patří totiž k českému politickému folklóru, že právě v tomto ohledu jsou mimořádně vynalézaví. Pochybnou praxi zahájila ODS, když v rozpočtu rozpouštěla privatizační zisky. Případné ztráty se pak umístily do konsolidační agentury, jejíž dluhy se mohou splácet později. Sociální demokrat Miloš Zeman také využil privatizaci Transgasu a Komerční banky k financování běžného provozu, navíc si začal desítky miliard půjčovat.

Filozofie, že dnešní výdaje se vrátí v budoucím ekonomickém růstu a ve vyšších státních příjmech, se stala mimořádně oblíbenou, narazila však na hranici, kterou stanovila Evropská unie. Podle ní nesmí schodek rozpočtu v jednom roce překročit tři procenta a v celkové sumě šedesát procent hrubého domácího produktu.

Zeman pochopitelně tři procenta překročil, další vlády ale jsou z Bruselu nuceny rovnováhu rozpočtu obnovit. Ještě za Zemana však vymysleli nový způsob, jak utrácet. Založili řadu státních fondů, především Fond dopravní infrastruktury, na podporu bydlení a pro životní prostřední. Tím rozpočet nezadlužovali, bruselští byrokraté ale úhybný manévr odhalili a nařídili Čechům, aby do schodku státních financí započítali také deficitní hospodaření Fondů.

České vládě se přesto fondy vyplácí, protože se tím dá obejít jiný evropský příkaz: příjmy z privatizace se smějí v rozpočtu využít pouze k uhrazení dluhů. Pokud ale privatizační zisk proteče přes fondy, nemůže Brusel nic namítat. Stavba dálnic se tak platí z privatizace Telecomu - jak jinak.

Evropská komise zkusila protiopatření a dohodla s Čechy strop, jak vysoké mohou být celkové výdaje rozpočtu. Ministr Bohuslav Sobotka sice návrhem rozpočtu na příští rok dokázal, že se ani domluvený strop nebojíme překročit, volnost tím přesto byla omezena.

Vynalézavost politiků utrácet je obdivuhodná. Je tak velká, že podle údajů České národní banky vláda nedokázala v loňském roce vydat všechny peníze, které si přidělila. Zřejmě to nedokáže ani letos.

V této situaci je opravdu těžké zbavit se podezření, že státní projekty za soukromé peníze jsou dalším pokusem, jak výdaje rozpočtu nejen zvýšit, ale také beze zbytku utratit. Stavět dálnici za peníze soukromníka jednoznačně znamená, že je bude muset splatit Pokud by tyto projekty, známě také pod anglickou zkratkou PPP, stály 100 miliard během šesti let, pak je jasné, že v příštích třiceti letech bude vláda splácet po dvaceti miliardách. Navíc v ní budou politici, kteří si nepůjčovali.

Dodejme, že o investicích v rámci veřejně-soukromých projektů budou rozhodovat jen sami politici na jednotlivých ministerstvech, krajských úřadech a radnicích. Kdo by takové možnosti odolal?

V zemi s tak mizernou rozpočtovou kázní jako Česká republika, může být veřejně-soukromá spolupráce opravdu nebezpečná. Tím spíše, že s ní už máme některé nepříjemné zkušenosti.

Nebylo by úplně korektní připomínat první pokusy o PPP, jakými byla neslavná stavba dálnice D 47 a projekt Internet do škol, které musely být později zrušeny pro podezření z korupce. Dnes mají veřejně-soukromé projekty pevná pravidla, úředníci se například nemohou s firmami domlouvat bez veřejné soutěže. Málokdo však zapomněl na polostátní banky první poloviny devadesátých let. Soukromí bankéři odvážně investovali a jejich stamiliardové dluhy pak zaplatil stát.

Varování před soukromými investicemi ve státním zájmu je tedy na místě. Pokud se začnou ve větším měřítku využívat, otevře se tím Pandořina skříňka dalších skandálů a dalších dluhů.