Pozor, padá vláda!

Ano, z tohoto pohledu byla druhá Topolánkova vláda vskutku mizerná. Myslí si to komunisté, sociální demokraté, vnitřní opozice vládních stran i těžce vyčíslitelná, jistě však značná část voličů. To ale není žádný světový ani evropský unikát, spíše standardní situace. Vyslovení nedůvěry vládě přesto tak běžným krokem není.

A kdybych měl soudit podle toho prvního případu, co jsem kdy mohl tak zblízka a detailně sledovat, musel bych si myslet, že vyslovit vládě nedůvěru není ani krokem lehkým. Ani když síla jejích odpůrců je mnohem jasnější a čitelnější, než v dnešní české sněmovně.

Bylo před patnácti lety na Slovensku, vláda to byla rovněž druhá, ale druhá Mečiarova. Nezačínala svou pouť patem, ale v těsně menšinovém postavení, když nesourodý zbytek parlamentu akceptoval vítěze voleb a nechal ho vládnout. Nikoli zadarmo: za hlasy, chybějící k vyslovení důvěry, bylo řádně a víceméně veřejně zaplaceno několika funkcemi a programovými sliby. Nehodnotím, jen konstatuji.

Míra odpadlictví z mečiarovských řad ale časem nabyla takových rozměrů, že i přes rozšíření vládního formátu z jednobarevného na koaliční si kabinet nemohl o většině nechat zdát ani pod vlivem omamných látek. Jediným efektem koalice bylo, že od Mečiarovy strany se pak drolením nakazili i nacionalisté. Mimochodem, hodně takzvaných odpadlíků se později realizovalo v pragmaticky slepené Dzurindově straně při jeho reformách, doprovázených vstupem Slovenska do NATO a do Evropské unie. A ti, kteří zůstali původním klubům věrni, mezičasem dělali stafáž vážným neústavnostem a zločinům.

Od vyloučení neposlušného poslance ze sněmovny přes zmaření referenda po únos prezidentova syna a generální pardon pro pachatele a spolupachatele tohoto násilného trestného činu, hraničícího se státním terorismem. Na pojmy odpadlík a přeběhlík proto dnes hledím vlažně. Ale to jen na okraj, stejně příliš předbíhám.

Na jaře 1994 totiž mělo Slovensko to nejhorší ještě jen před sebou. Dosud ho pohlcovala jen neuvěřitelná, již naznačená destruktivnost Mečiarovy osobnosti, neustálé hledání zrádců uvnitř strany a vlády, autoritářská náladovost přenášená do chodu státu a dokonce i do zahraniční politiky, přímé řízení státní televize používané na kompromitaci politických odpůrců označovaných za nepřátele národa a státu a systematické fyzické útoky na neposlušné novináře.

A také k tomu patřila privatizace klíčových státních podniků ne za podezřelých okolností, ale rovnou za babku předem určenému zájemci. Za těchto okolností se slovenská sněmovna rozhodla vyslovit Mečiarově vládě nedůvěru. Úspěšně. Většina to nebyla jen těsná. Přesto se její části do hlasování příliš nechtělo a levicový lídr v kuloárech vyčítal médiím, že sněmovnu k tomuto kroku dotlačili.

Logika jeho úvahy byla jasná: vítězem voleb byl Mečiar a přes ztrátu poslaneckého zázemí by o jeho dalším osudu měl rozhodnout lid. Když už však byla situace shledána natolik vážnou, že vláda nemůže pokračovat, je potřeba ji neprodleně nahradit a hledat cesty k co nejrychlejšímu vypsání nových voleb, neb nová vláda bude s důvěrou sněmovny sice legální, nemusí ale být vnímána jako legitimní.

Novou vládu se tak povedlo sestavit za pár dnů, k čemu přispěly i eskapády odcházejících ministrů, bleskové privatizace, odvolávání podřízených vedoucí až k personální destrukci úřadů a lahůdka v podobě vypnutí vysílačů Svobodné Evropy. Měl jsem tu čest být jejím redaktorem a moderovat pořad, který slyšel jen technik a režisér.

Nemohu se dnes těmto vzpomínkám ubránit a není to kvůli blížícímu se půlkulatému výročí. Topolánkovo vládnutí se při všech svých problémech a přešlapech s tím Mečiarovým nedá srovnat ani v nejdivočejším snu. Byť uznávám, že slušná demokratická země má nárok na daleko vyšší nároky na vládu, než nabízí tato nešťastná vzpomínka. Takže připusťme, že věci došly tak daleko, že Topolánkova vláda měla být okamžitě smetena. V tom případě byl ale čekal, že v průběhu několika málo dnů bude ustavena vláda nová a bude se hledat cesta k novým volbám v nejbližším možném termínu.

Pokud ale podle odpůrců může tato vláda v demisi klidně dotáhnout předsednictví v unii, zajistit volby do europarlamentu, bojovat s krizí po svém a připravit sněmovní volby za půl roku, za tři čtvrtě nebo možná i za celý rok, pak si kladu otázku o důvodnosti i legitimitě svržení takové vlády. Odpověď neznám, tu budou mít až voliči. Nelze ale vyloučit, že sociální demokracie si naběhla na vidle a ohrozila svůj příznivě se rýsující výsledek příštích voleb.

Ale to já samozřejmě předem nevím. Já mohu jen vzpomínat, že mikrofony ve slovenské sněmovně vypínal odpůrcům jen jeden člověk - Mečiarův poskok Gašparovič. Ale to už je úplně jiný příběh.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .