Pozice Tonyho Blaira v irácké krizi

26. březen 2003

Tony Blair si těsně před začátkem bojů v Iráku mohl alespoň doma oddechnout. Při debatě v Dolní sněmovně jeho kritici z řad labouristů vyvolali sice historicky největší vzpouru v řadách vládní strany, ale premiér své postavení přesto obhájil. Jeho oponenti napadli a podle mínění mnohých oprávněně, Blairovu podporu politiky amerického prezidenta George W. Bushe.

Udělali ale podstatnou chybu. Pokusili se o nemožné. Zpochybnit jeho schopnost vést. A tak i těm labouristickým poslancům, kteří by jinak hlasovali proti vládě, nezbylo, než ho podpořit. Nikdo totiž nemůže Blairovi upřít osobní podíl na tom, že labouristé dvakrát za sebou vyhráli v Británii volby a někteří vládní poslanci ve skrytu duše a někdy i nahlas přiznávají, že jejich naděje, že budou nadále zasedat v Dolní sněmovně, závisí do značné míry právě na osobnosti dnešního premiéra.

Nepřímo to přiznala i členka Blairovy vlády Clare Schortová, odpovědná za mezinárodní rozvoj. Nejdříve do světa vyvolala, že by musela opustit své ministerské křeslo, pokud by se Británie vydala do války, aniž by byla přijata další rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Francie její přijetí zablokovala a Shortová namísto aby podala demisi, s pohnutím veřejnosti sdělila, že po noci strávené v úzkostech si nedokáže představit, kdo by místo ní po konci bojů organizoval pomoc potřebným. I člověk, který v každém politikovi nevidí jenom pokrytce, musí uznat, že takto sdělený prožitek pozici Blairových kritiků neposílil.

Zvenčí britskému premiérovi při těžké debatě asi nejvíce pomohl ten, od něhož by se podobné úmysly daly nejméně čekat. O tom, že vztahy Tonyho Blaira a francouzského prezidenta mají do přátelské vřelosti daleko, se ví nejpozději od loňského října, když jak Chirac v Bruselu za přítomnosti ostatních evropských notáblů britskému premiérovi poněkud zhurta udělil lekci z dobrého chování. Když ale minulé pondělí Chirac v televizi prohlásil, že Francie zablokuje přijetí jakékoliv rezoluce, připravené Američany, Brity a Španěly, nemohl předpokládat, že Blairovi stoupenci to bystře vyloží jako důkaz, že za selhání diplomacie ve věku Iráku nemůže britská, ale čísi jiná tvrdohlavost.

I odpůrci válečného tažení na Bagdád museli uznat, že odhodlání premiéra, ještě před několika lety obviňovaného z přílišných ohledů na výsledky průzkumů veřejného mínění, budí respekt a že spolu s chybami jeho kritiků přispěli k růstu Blairovy osobní popularity. Tu ještě umocnil Falklandský efekt, šířící se pocit, že když zavlaje vlajka s Union Jackem na bojišti, tak je třeba držet pospolu. Tento výčet příznivých zpráv by mohl britského premiéra uklidňovat bez ohledu na to, jaké zrovna z Iráku přicházejí zprávy.

Ať už ale bude tažení dlouhé nebo krátké, pro osud Tonyho Blaira bude nejspíš rozhodující to, co se stane po válce. Mnohé bude záležet například na způsobu, jakým bude organizováno poválečná zpráva v Iráku. Budou mít její administrátoři ze zahraničí mandát Spojených národů a nebo zůstanou tak, jako nyní, země takového významu, jako Francie, stranou? Blair si nejspíš nezaslouženě vysloužil nálepku nejloajálnějšího, tedy skrytě míněno nejservilnějšího spojence Spojených států.

Málo připomínanou skutečností ale zůstává, že to byl právě Tony Blair, kdo prezidentovi Bushovi vyjadřoval trvale podporu a zároveň jej při všech příležitostech a do poslední chvíle přesvědčoval, že je třeba využít mechanismů OSN. Blairova dvojitá snaha nemířila jen k obecně užitečnému řešení irácké krize. Byla motivována vědomím, že pro Británii by skutečně dramatická situace nastala, kdyby bylo třeba si vybrat mezi Spojenými státy a Evropou.

Taková volba by postavila proti sobě dva životně důležité britské zájmy, zvláštní vztah ke Spojeným státům a příslušnost k Evropské unii. Nelze vyloučit, že právě taková volba může po válce v Iráku přijít pro Londýn na pořad dne. Bylo by tragickým paradoxem, kdyby se obětí neřešitelného dilematu stal Tony Blair, který je Evropě z posledních britských premiérů snad nejblíže.

autor: Adam Černý
Spustit audio