Povolání učitel. Předávat zkušenosti je to nejlepší, co člověk může dělat
Září je měsíc, který máme všichni spojený se začátkem školy. Někteří vzpomínají na dobu žákovskou a studentskou v dobrém, jiní ne.
Stejně tak je to v případě učitelů. Mnohým z nich zasáhly politické poměry do jejich pedagogické dráhy až fatálním způsobem. Školství v naší zemi výrazně ovlivňovaly změny režimů. V rozhlasovém dokumentu Vítejte do školy! přiblížíme příběh jednoho z těch, kdo na vlastní kůži zažili dopady politických změn právě na školství.
Dnes je pro mladé lidi stěží pochopitelné nebo zcela nemyslitelné, že by někdo mohl rozhodovat o tom, zda mají kádrové předpoklady pro studium. Přitom v době nedávno minulé sehrál právě třídní původ významnou roli.
Hlavní postavou rozhlasového dokumentu je František Nekvinda. Pochází z živnostenské rodiny, a proto si dodnes pamatuje rok 1948, kdy jeho rodina pocítila dopad poúnorových událostí. Velmi dobře ví, co znamenal nedělnický původ a cejch nepřítele společnosti. František Nekvinda měl značně omezený výběr studijních oborů. Nakonec mu bylo určeno hornické učiliště. Po práci studoval večerní průmyslovku a složitě se blížil ke svému cíli stát se učitelem.
Perpetuum debile
Správný kádrový profil komplikoval život řadě lidí. Podle profesora Petra Piťhy, jednoho z polistopadových ministrů školství, tím docházelo k násilnému porušování rodinných tradic i v učitelských rodinách. „Podrylo to vzdělanostní kontinuitu. Jistě se daly najít nadané děti v dělnických rodinách, konečně by se do škol dostaly stejně, ale to, že byly preferované i děti nenadané, vedlo k tomu, že děti ze vzdělaneckých kruhů šly k lopatě. Tím se porušila určitá atmosféra předávání. Zanedlouho se děti, které se dostaly z čistě dělnických rodin do oblasti inteligence, staly samy inteligencí a to pro ně nebylo dobré. Takže komunisté zavedli takové perpetuum debile.“
Na pedagogickou fakultu se František Nekvinda dostal až v 60. letech minulého století, během uvolnění poměrů ve společnosti. Tvrdě ho ale zasáhly události srpna 1968. Po několika měsících už nesměl učit. Další roky působil v dělnických profesích. Přesto nezahořkl, i když cítil lítost. „Velice těžké pro mě bylo první září. Když jsem viděl, jak v každé vesničce stojí před školou pan řídící s kantorkou, svíralo se mi srdce. Myslím, že to můžu říct, neubránil jsem se slzám. Bylo mně po škole opravdu velmi smutno.“
Konečně pedagogem
Navzdory všem režimním překážkám se mu podařilo dostudovat a získat vysokoškolský titul. Po listopadu 1989 působil jako ředitel školského úřadu ve Svitavách, dále jako inspektor České školní inspekce a krátce jako civilní zaměstnanec BIS v Praze. Před několika lety byl ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy oceněn prestižním vyznamenáním.
Přes všechny překážky, kterým musel František Nekvinda čelit, se nikdy nepovažoval za oběť režimu. Dobře věděl, že mnozí lidé prožívali daleko složitější osudy. „Říkal jsem si, že Palach dal svůj život, tak já dám svoje místo. Co to proti tomu je. Co je to proti statečným lidem z odboje a z 50. let, kteří byli mnohem víc postižení než já. Takže tohle vlastně nic není. Snad se to jednou obrátí v dobré a budu se moct vrátit.“
Dnes je situace ve školství zcela jiná. Obtíže, se kterými se potýkal František Nekvinda, jsou zřejmě definitivně minulostí. Ale jako každá oblast, i školství má své aktuální problémy. Stále se mluví o nedostatečném finančním ocenění, prestiži pedagogického povolání a podobně. Sami učitelé říkají, že jsou v několikerém ohni: žáci, rodiče, kolegové a nadřízení.
Je to povolání, kde není možné sledovat hodiny, nelze odejít z práce a pustit všechno z hlavy. Správný pedagog by si měl vždy říct: „Udělal jsem pro ně všechno, nezameškal jsem něco?“ Potvrzuje to i Lucie Řehořová, vítězka pražského kola ankety Zlatý Ámos. „Myslím, že se nedá dnešní doba srovnat třeba s tou, kdy jsme byli ve škole my. Změnil se přístup učitelů. A změnila se také další věc. I když si rodiče mysleli o učiteli, co chtěli, drželi s ním. To samozřejmě nebylo vždy dobře.“
Učit je krásné
Podle Lucie Řehořové by učitelská profese měla mít mezi veřejností větší kredit. Přesto si každý pedagog musí své postavení vybojovat sám, svou osobností. I přes veškeré problémy, se kterými přichází denně do styku, si Lucie Řehořová myslí, že práce učitele má smysl. „Po lékaři asi to nejlepší, co člověk může dělat: předávat někomu zkušenosti. To je strašně krásné.“
A co vzkázat žákům a studentům před novým školním rokem, před dalšími souboji s učiteli? Snad nejlépe to před lety v rozhlasovém rozhovoru vyjádřil prezident Václav Havel. „Rád bych všem dětem vzkázal, aby toho nelitovaly, že musejí zase do školy, protože jednou by mohly velmi litovat toho, že litovaly, když byly malé.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
