Poválečná obnova Iráku

Není pochyb o tom, že jednotky NATO na území Iráku by představovaly skutečnou alternativu k současné situaci, a to nikoliv alternativu čistě vojenskou, nýbrž do značné míry i politickou. Nad dodržováním bezpečnosti v Iráku dnes bdí spojenecké jednotky, jejichž intervence vedla k pádu režimu Saddáma Husajna. Označení spojenecké či koaliční je sice formálně naprosto v pořádku, avšak reálně se jedná především o americké a v menší míře britské vojáky.

Odpůrci způsobu, jakým byla irácká krize vyřešena, často dokonce nerozlišují ani mezi Američany a Brity a rovnou hovoří pouze o americké vojenské přítomnosti, případně o americké vojenské okupaci Iráku. Pestrá škála výrazů, jakými je současná situace v Iráku popisována, pouze svědčí o tom, že předválečné dilema zůstává stejné i po skončení vojenských operací. Proti sobě stojí teď představa poválečné obnovy v Iráku zcela v režii vítězné koalice jako důkaz amerického unilateralismu. Naopak důkazem multilateralismu je volání po tom, aby klíčová role v procesu poválečné obnovy Iráku připadla OSN.

Poměrně krátká doba, která od svržení režimu Saddáma Husajna uplynula, nabídla dostatek důkazů toho, že vítězná koalice nemíní proces řízení poválečné obnovy Iráku svěřit Světové organizaci. Na druhou stranu je ale také zřejmé, že spojenci a dlužno říci především Britové mezinárodní participaci na obnově Iráku v principu neodmítají. Vedou je k tomu nejenom ohledy na dlouhodobé politické zájmy, ale samozřejmě také řada ryze praktických důvodů. Společným jmenovatelem dosavadních diplomatických aktivit je proto najít přijatelný kompromis.

Zapojení NATO do poválečné obnovy Iráku by právě takovým kompromisem mohlo být. Nelze přejít fakt, že organizace sdružuje devatenáct demokratických a hospodářsky vyspělých států z obou stran Atlantiku. Nelze si nevšimnout, že mezi členskými státy jsou nejhlasitější obhájci i největší odpůrci silového řešení irácké krize. Nelze nevidět, že NATO sdružuje valnou část, slovy amerického ministra Ramsfelda, staré i nové Evropy, přičemž částí oné nové Evropy jsou státy, kterým francouzský prezident Chirac v irácké krizi nevybíravě doporučil, aby byly zticha.

Prostřednictvím angažmá NATO v Iráku by se tedy mohly začít hojit rány, které ve vztazích mezi jednotlivými členskými státy vyvolaly spory o řešení irácké krize. NATO by se mohlo opřít o mnohaletou zkušenost získanou z mírových operací na Balkáně a mohlo by nabídnout své technické kapacity. Skrze Severoatlantickou alianci by se tíha nesmírně náročného úkolu, jakým zajištění bezpečnosti a stability v Iráku v několika příštích letech bezesporu bude, mohla mnohem rovnoměrněji rozložit na větší počet zemí.

Hlavní výhody tohoto řešení jsou ale bezesporu politického charakteru. O prestiži, kterou by NATO mohlo získat, už byla řeč. Do stejné kategorie patří už také zmíněné vytvoření prostoru pro zlepšení iráckou krizí narušených bilaterálních vztahů v rámci Transatlantického společenství. Jednoznačně největší politickou výhodou by ale byla skutečnost, že poválečná obnova Iráku by zapojením NATO získala výrazně multilaterální rozměr, který zatím, po pravdě řečeno, citelně postrádá.

Nelze ovšem nevidět, že na papíře velmi lákavá myšlenka zapojení Severoatlantické aliance do obnovy Iráku má také své slabiny a může ztroskotat dříve, než začne nabývat konkrétnější obrysy. To by se mohlo stát v případě, že by tato myšlenka byla buď pro Spojené státy nebo Francii naprosto nepřijatelná. Washington však, zdá se, nemá problém a také z Paříže vycházejí vstřícné signály. K nějaké neformální dohodě, která by odstranila hlavní překážku pro schválení mise v Iráku všemi členy Aliance, je nicméně ještě hodně daleko.

Slabinou uvažovaného zapojení NATO do poválečné obnovy Iráku je to, že pro zbylé dva členy Rady bezpečnosti OSN, tedy Čínu a Rusko, stejně jako pro arabský či šířeji muslimský svět, Severoatlantická aliance nemůže ani zdaleka suplovat roli, která by podle nich měla připadnout OSN. V každém případě jde o myšlenku hodnou pečlivé úvahy a o pokus, který by se vyplatilo podniknout.