Poučný způsob volby papeže

V dnešní době internetu, satelitů a mobilů mají represivní režimy přece jenom tvrdší chleba. Lehký přístup k nejrůznějším vědomostem nahrává totiž demokracii, pro kterou je informovanost občanů jedním ze základních kamenů. Mimochodem, paradoxní nebezpečí je pro dnešní demokracie spíš lhostejnost lidí, kteří nesáhnou po informacích ani tehdy, když je mají na dosah ruky.

Celá věc má ale i svoji stinnou stránku. Tak jako všechno v životě, i informace by měly být spojeny se zodpovědností. Právě naše doba totiž přináší extrémy typu britské princezny Diany, která by zřejmě byla naživu, nebýt senzacechtivých fotografů. Ještě mnohem horším případem je přitom zneužívání informačních technologií ze strany islámských teroristů, od toho, že si navzájem posílají návody, jak účinně vraždit, až po to, že svoje vraždění prostřednictvím internetu zveřejňují.

V takovém světě existuje tedy katolická církev se svými prastarými rituály a zásadami. Jednou z věcí, jež právě nyní ve Vatikánu doslova provokuje novináře, je zoufalý nedostatek informací. Pro zpravodaje, zvyklé pokrývat politické volby v nejrůznějších koutech světa a zprostředkovávat takové či onaké názory a komentáře, to je naprosto nečekaná situace. Ze 117-ti kardinálů nikdo nespekuluje a sporadické odpovědi na otázky jsou více než zdrženlivé. Nezůstává tedy nic jiného než takzvaně vařit z vody.

V jistém smyslu je to zdravá situace. Vatikán si samozřejmě dobře uvědomuje, že se nepíše čtrnácté, ale 21.století. Není žádným ignorantem v tom, že by nechápal moc a vliv médií. Přesto zachovává oblasti, do kterých kamery a mikrofony prostě nepustí. A tato skutečnost by měla budit spíš respekt než rozčarování. Pokud by se totiž kardinálové přizpůsobili moderní době, začali by poskytovat zaručené informace, snažili by se mediálně prezentovat a vedli by kampaně za něčí zvolení, katolická církev by ztratila něco ze své podstaty, díky níž je zde už dva tisíce let. Stala by se jakousi politickou organizaci, jejíž představitelé chodí v podivných šatech.

Už dávno se u nás nediskutuje o správnosti nebo nesprávnosti zpovědního tajemství. Částečně je to možná proto, že naši zločinci nechodí ke zpovědi a ti, kdo se zpovídají, toho na svědomí až tak moc nemají. Jisté ale je, že schopnost zachovat tajemství je jedním ze základů církve - a je důležitá i v běžném životě lidí, kteří nezajdou ani na půlnoční. Je přece mnoho profesí - od lékařů až po příslušníky zpravodajských služeb - kde se opatrné zacházení s informacemi přímo očekává. A dodejme, že intimita patří k docela běžným vztahům v rodině a mezi lidmi vůbec. Bez ní jako by ztrácel daný vztah část svého půvabu.

Celá záležitost má tedy svůj praktický i filosofický rozměr. Katolická církev i v našem 21.století trvá na takové volbě papeže, jež je tajná se vším všudy. A je v tom velice přísná - porušení slibu se trestá rovnou exkomunikací. Je to přehnaná citlivost nebo upřímná snaha nepodléhat momentálním změnám doby? Je to ono tolik kritizované tajnůstkářství Vatikánu nebo naopak respekt k duchovnímu rozměru, bez něhož by církev vlastně neměla co nabídnout?

Co se týče volby papeže, jedna věc je jistá. Ať se nástupcem Jana Pavla II. stane kdokoliv, média budou hrát v jeho pontifikátu důležitou úlohu. Je docela možné, že mnozí kardinálové to budou mít na paměti už při svém rozhodování. Tak jako Jan Pavel II., i následující papež získá tím větší popularitu pro církev, čím větší mediální přízní se bude těšit on sám. Média ale nejsou všechno a církev tady není od toho, aby lidem poskytovala zábavu. Právě proto je mlčení okolo volby papeže lekcí, kterou naše doba celebrit možná docela potřebuje.