Poslední šance Belgie před rozpadem?

17. květen 2010

Vypadá to jako poslední pokus o záchranu Belgie. Na tom se shoduje francouzský tisk i mnoho belgických komentátorů a novinářů. V sobotu 24. dubna svěřil belgický král Albert II. Didieru Reyndersovi, vicepremiérovi v Letermově vládě, která podala demisi, poslání podat mu informaci, zda má ještě Belgie šanci vyhnout se předčasným volbám. Premiér Leterme musel podat demisi už jednou, v červenci roku 2008, kvůli neshodám v institucionálních otázkách mezi Vlámy a Valony, které nedokázal řešit.

Všichni se totiž obávají, že ty by v současné institucionální krizi ničemu nepomohly. Kdo sledoval návrat Yvese Leterma, který již jednou neuspěl, do premiérského křesla po jmenování belgického premiéra Hermanna van Rompuye do funkce evropského prezidenta, ten musel s obavami nynější vyústění očekávat. Pokud totiž měla Belgie šanci na usmíření, byl jí právě rozvážný a konsensuální Hermann van Rompuy. Jenže právě toho si Francie s Německem vybraly za vrchního představitele Evropy. V mnoha ohledech vhodnější a hlavně po letech konečně volný mnohaletý lucemburský premiér Jean-Claude Juncker se jim zřejmě zdál příliš odvážnou volbou. Je to ovšem státník, který má v představách o budoucnosti Evropy neobyčejně jasno, a po léta to vytrvale dává najevo, a navíc mnohokrát dokázal, že je mezi Francií, Německem a Velkou Británií oním mužem konsensu.


K poslední belgické instituční krizi došlo poté, co vlámští liberálové ze strany VLD odmítli pokračovat v diskusi, hlavně o rozštěpení dvojjazyčných obvodů na okraji Bruselu, Hal a Vilvorde. Tyto většinově frankofonní obvody totiž leží ve vlámském území, stejně jako většinově frankofonní Brusel, postupně se tam usazuje frankofonní obyvatelstvo, a to chce mít svá práva: být souzeni ve francouzském jazyce a mít právo volit bruselské frankofonní poslance. Právě řešení tohoto zapeklitého problému stálo před tehdejším premiérem Rompuyem, a on byl také jediný, jemuž se dávala v Belgii jakás takás šance na jeho vyřešení.


Před ohromenýma očima belgických i zahraničních novinářů zapělo asi třicet poslanců a senátorů z vlámské strany Vlaams Belang ve sněmovně píseň „Vlaamse Leeuv“ (Vlámský lev), oblíbený zpěv nacionalistického hnutí, a na balkoně pro veřejnost rozbalila skupina občanů transparent žádající odštěpení obvodů Hal-Vilvorde a nezávislost Vlámska.


Podle belgických analytiků by prodlužování krize, například kdyby se Belgie stala neschopnou si vládnout, mohlo vyvolat závěr, že bude lepší se rozejít. Belgický federalismus již problémy neřeší, protože ukazuje svou pravou tvář. Byl konkurenční a rozkladný, místo aby byl solidární a spojující. Frankofonní Vallonové, kteří na rozdíl od bohatých severních vlámských měst, jako Antverpy či Bruggy, vždy volili spíše socialisty, se dosud urputně bránili myšlence na rozdělení Belgie. Hlavně jim nahání strach, že přijdou o své sociální pojištění, důchody a zdravotní pojištění. Avšak lpí na Belgii, která již neexistuje. Chce-li totiž 50% Vlámů nezávislost, jak jim v tom lze zabránit? A čím dále tím jasněji se ukazuje, že poslední pojistka proti rozdělení, jíž je belgická monarchie a symbolická hlava státu v osobě krále, přestává fungovat. Problém je ten, že pravicoví Vlámové vědí, co chtějí – nezávislost a zrušení socialistických výdobytků zavedených frankofonními politiky, ale Valloni nevědí, co si s nezávislostí počít. Ti realističtější začínají uvažovat o připojení k Francii, je ale otázka, zda by o ně Francie měla zájem.


Nikterak nezanedbatelným problémem pro Evropu je, že Belgie, která je nyní bez vlády, má od 1. července zajišťovat rotační předsednictví Evropské unii. Belgická krize tak může na druhé straně pomoci vyřešit kompetenční problém mezi stálým a rotujícím předsednictvím, neboť dodá větší váhu Hermannovi van Rompuy a evropské ministryni zahraničních věcí Catherine Ashtonové. Po rozpuštění sněmovny se v Belgii mohou konat volby o minimálně čtyřicet dní později.


Ať tak či tak, nacionalismus vlámské strany Vlaamse belang je dnes odporně anachronické hnutí, založené na logice půdy, území, a vyžadující od frankofonních Belgičanů žijících na tomto území znalost vlámštiny. Jak ale vymezit jazyk nějakými hranicemi v době globalizace a mnohojazyčnosti? Belgie byla dlouho místem koexistence různých kultur, z nějž vzešlo mnoho významných světových umělců, od malíře Magrita po dramatika Michela de Ghelderode, u nichž se oba vlivy mísí. Fungovala jako evropská laboratoř, a nyní se zdá, že pomalu zaniká. Tento pohyb se týká v prvé řadě Belgičanů, ale potažmo pak celé Evropy, v níž na mnoha místech ožívá starý strašák nacionalismu a xenofobie. A pokud se skutečně Belgie rozpadne, bude to pro Belgičany i Evropu velká prohra.


Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.


autor: Tomáš Kybal
Spustit audio