Poplatky jako vždy

25. červen 2004

V době, kdy se sází téměř na cokoli, by bylo zajímavé vědět, jaký kurz by asi vypsaly sázkové kanceláře na výsledek hlasování Poslanecké sněmovny o televizních a rozhlasových poplatcích. Tradice, kdy po dlouhých diskusích vše nakonec zůstane při starém, nebyla porušena ani včera.

Tentokrát byly kamenem úrazu některé pozměňovací návrhy senátorů, především pak zdánlivě nenápadný návrh zakázat přesouvání reklamních limitů mezi ČT 1 a ČT 2. Senátoři až po jeho odhlasování s překvapením zjistili, že takováto úprava v praxi připraví Českou televizi o stamiliony korun, protože na odvysílání reklamy na druhém, méně sledovaném programu, se výrazně méně vydělává. V Poslanecké sněmovně se část poslanců se zmíněnou fintou nesmířila, a protože jiným poslancům v zákonu pro změnu vadilo zvýšení koncesionářských poplatků, anebo způsob, jak je vymoci od čtyř set tisíc neplatičů, měsíce pracně budovaný kompromis se zhroutil. Za zmínku stojí, že veřejnoprávní média se tentokrát ve vysílání vyvarovala všeho, co by zákonodárce mohlo pohněvat.

Ani vzorné chování novinářů a managementu ovšem zákonodárce neobměkčilo. O koncesionářských poplatcích se ve sněmovně určitě nehovořilo naposledy, protože část zákonodárců je stále přesvědčena, že podporovat média veřejné služby je správné a patří to v Evropě k dobrému zvyku. Sázet ovšem na to, že výsledkem diskusí bude příjem do televizního a rozhlasového rozpočtu, může asi jenom věčný optimista. Po všech zkušenostech je pravděpodobnější, že se opět nakonec objeví nějaká okolnost, která podle očekávání nečekaně překazí dobrý úmysl. Kdyby finanční nouze nezpůsobovala provozní problémy a ochuzování programu, dalo by se jednání o financování veřejnoprávních médiích ocenit jako vcelku poutavou reality show. A to je formát, který má budoucnost.

autor: iho
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.