Ponor do historie potápění
Myslíme-li si, že průkopníci potápění s přístroji se pod hladinu začali spouštět v době Julese Verna, jsme hluboce na omylu. Existuje totiž reliéf znázorňující plavce s vaky z kozí kůže, kteří velmi připomínají dnešní potápěče používající tlakové lahve. Tento reliéf pochází z doby kolem roku 4000 před naším letopočtem.
Asyrští bojovníci, kteří jsou na něm vyobrazeni, používali vaky k nadnášení nebo z nich čerpali vzduch k dýchání, přesně jejich účel neznáme. Dýchací přístroj se stlačeným vzduchem, zvaný Scuba, sestrojil William H. James až v letech 1820-1825. Vůbec první používanou pomůckou při potápění však zřejmě bylo duté stéblo. To je ale použitelné jen do půlmetrové hloubky, níž se kvůli tlaku nelze nadechnout. V antickém Řecku byly používány potápěčské "zvony". Byly to ponořené sudy, v nichž se plavci nadechovali, aby déle vydrželi pod hladinou. První skutečný potápěčský zvon využil nejspíš Aristoteles roku 360 př. n. l. (zmiňuje se o něm ve spisu Problemata). Šlo o nádobu velkých rozměrů, která byla ponořena dnem vzhůru a zatížená tak, aby ji vlny nepřeklopily. Visela na laně, z něhož se potápěči spouštěli hlouběji do míst, kde měli vykonat určitou práci. Zvon našel své uplatnění zvláště u Římanů, již jej využívali při podvodních pracích během válek.
Guglielmo de Lorena roku 1535 sestrojil zvon, který si potápěč nesl na zádech a v malé hloubce s ním mohl strávit až jednu hodinu. Z roku 1690 pochází zvon astronoma Edmunda Halleyho, značně vylepšený, protože vzduch byl do něj přiváděn z hladiny. Potápěčské zvony minulých staletí byly zpravidla dřevěné (případně s olověným pláštěm) se zátěží z olova na spodním okraji, byly také lité z kovu, nebo i skleněné. Jejich společným problémem byl tlak vody, která stlačovala vzduch uvnitř. V hloubce 10 m byl zvon naplněn vodou do poloviny, ve 20 m ze dvou třetin a ve 40 m zůstala jen pětina původního množství vzduchu. Teprve současné potápěčské zvony jsou tak dokonalé, že je mohou využívat až čtyři potápěči najednou a mohou se s nimi ponořit do hloubky 300 m.
Pokročilejší techniku než zvon představuje ponorka. O prvním podvodním plavidle se nám dochovaly záznamy z konce 16. stol. Anglický matematik William Bourne roku 1578 pomýšlel na kompletně uzavřenou loď pohybující se pod vodou, jejíž dřevěná konstrukce by byla potažena kůží nepropouštějící vodu. Bourne však svou myšlenku nerealizoval, a toto prvenství tudíž náleží Cornelisu Drebbelovi z Holandska. Mezi lety 1620 a 1624 se s ponorkou podobné konstrukce, jako byla Bournova, několikrát úspěšně potopil do hloubky 4 až 5 m v Temži a její rychlost byla asi 3,3 km/h. Na jednu krátkou vyjížďku se odvážil vyplout i král James I.
První praktické využití podvodního plavidla bylo válečné, a to během americké revoluce v letech 1775-1783. Konkrétně šlo o dřevěnou ponorku nazvanou Turtle (čili Želva), jež měla tvar lískového ořechu a pojala pouze jednoho člověka. Jejím konstruktérem byl David Bushnell, student Yaleské univerzity. Na počátku 19. stol. pak nastal velký zájem o ponorky, takže do roku 1827 bylo jen v Anglii patentováno 14 nových typů konstrukcí.
Vývoj přístrojů pro potápění zaznamenal v následujících stoletích obrovský pokrok. Stále jsme totiž při cestách pod hladinu závislí nejen na potápěčských zvonech a ponorkách, ale používáme také aqualungy, batyskafy, dekompresní komory atd. Bez přístrojů se zatím neobejdeme. Avšak již několik desetiletí se provádějí výzkumy, jejichž cílem je umožnit návštěvu hlubin bez zátěže, místo níž by potápěč měl plíce naplněné speciální tekutinou. Budeme se pod hladinou jednou cítit jako ryba ve vodě?
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
