Pomohl evoluci života azbest?

Praskliny v mořském dně lemované azbestovým minerálem chryzotilem jsou místem, kde se životu mohlo dařit už před 3,5 miliardami let. Japonští výzkumníci toto prostředí zkoumali v laboratorních podmínkách. K bakteriálním biofilmu na vrstvách gumy přidali chryzotil a částice křemene, které měly reprezentovat inertní skálu. Poslední ingrediencí v jejich receptu na evoluci byly plazmidy - malé kousky bakteriální DNA, které nesou geny zodpovědné za vznik rezistence vůči antibiotikům. Kompletní směs pak vědci podrobili 60sekundovým otřesům, které měly napodobit zemětřesení, k nimž v rané fázi historii Země často docházelo.

Zjistili, že geny pro rezistenci vůči antibiotikům získala jedna z 10 000 bakterií přítomných ve směsi. Taková míra výměny genetické informace už stačit na vznik nových variant bakterií a propagaci evoluce. Autoři studie publikované v časopise Astrobiology se domnívají, že ji umožnil právě chryzotil, který vytváří mikroskopické jehličky. Ty mohly při otřesech propichovat buněčné stěny bakterií a uvolnit tak cestu plazmidům. Stejným mechanismem minerály azbestu u člověka propichují stěny plicních buněk a vyvolávají tak onemocnění azbestózu.