Polo a velryby

V prvním případě se nabízí srovnání s fotbalem. Stejné vášně, jaké u nás u některých lidí vyvolává pohled na sportovce, kteří do míče kopou, projevují, zdá se, jiní lidé při pohledu na plavce, kteří si míčem pohazují v bazénu. Pochopit nepříčetnost Chorvatů, kteří neunesli prohru, a následnou zuřivost Srbů, kteří vzali útokem chorvatskou ambasádu, nám činí potíž proto, že my zpravidla pouze rekreačně s míčem dovádíme někde na rybníce. Také spor o velryby se nám posuzuje obtížně. Maso z těchto ryb se nevyskytuje na našem jídelníčku, a hrozí-li kytovcům vyhubení, logicky se podivujeme, proč například Japonci pod primitivní záminkou vědeckého zkoumání na sedm set velryb ročně zabijí a snědí.

Velrybářství, které v Japonsku či Norsku patří k odvěké tradici, vnímá dnes většina světa jako barbarství. Pětapadesátému zasedání Mezinárodní velrybářské komise včera předcházela emotivní demonstrace pěti stovek dětí, které místo velryb lovily z moře harpunami sudy s ropou. Vysvětlit norskému rybáři, že velryba je lepší na videu než na talíři, je ale těžké. Vyřeší to zřejmě až chemici, pokud velrybí řízek vyvinou v laboratoři. Podobně jako devadesát pět procent světové poptávky po oblíbené jahodové příchuti vyřešili chemickou úpravou hoblin. Pokud si ale chemici nepospíší, vymění norští a japonští velrybáři harpuny za kamery až poté, co už nebude co lovit ani filmovat.