Politické strany jsou odsouzeny k dohodě

Normální agendu obstarávají vlády v demisi, ale mandát nemají. Není to sice žádná katastrofa, ale zcela normální to také není.

Šest měsíců vyjednávání by ani tak nevadilo, pokud by se nějaký smysluplný vládní projekt rýsoval. Nejhorší ovšem je, že se nerýsoval ani zdaleka. Jednotliví politikové přicházeli zpravidla pouze s jakýmisi chimérami. Trojkoalice bez většinové podpory, jednobarevná vláda bez podpory. Když se objevila známá alternativa vlády ČSSD a KDU-ČSL s podporou KSČM, kterou překvapivě začal vyjednávat Jiří Paroubek a Miroslav Kalousek, bylo řečeno v tomto pořadu, že jde sice o velké překvapení a veletoč šéfa lidovců, ale rozhodně jde alespoň o životaschopný koncept vládního uspořádání s většinovou podporou.

Nyní je tedy na programu nové jednání ODS se všemi politickými stranami po víkendu, kdy se bude konat Kongres ODS. Její předseda Mirek Topolánek chce prý sestavit dočasnou vládu národního dialogu a českého předsednictví v Evropské unii, která by vznikla dohodou čtyř stran, kromě KSČM. Termín předčasných voleb podle něj záleží na programu, čím hlubší reformy by mohla prosadit, tím déle by mohl kabinet vládnout. Za hlavní úkol považuje neohrozit přípravy na předsednictví České republiky v Evropské unii v prvním pololetí roku 2009.

Takže - shrňme ten základní mechanismus, na kterém by měla být vláda postavena. Mělo by jít o dohodu čtyř parlamentních stran. Není to po šesti měsících přece jen málo? Nebylo snad jasné od začátku, při pohledu na volební výsledek, že musí jít právě o dohodu přinejmenším čtyř parlamentních stran, zastoupených v Poslanecké sněmovně? Ani dvě, ani tři, totiž dostatečnou podporu nemají, nemají ji totiž vůbec žádnou.

Přesto se vyjednávač Mirek Topolánek nejprve pokusil o neakceschopnou trojkoalici a pak menšinovou vládu ODS. Obojí bez valné naděje na úspěch. Dohoda čtyř stran tedy zní velmi nadějně a pokud by se opravdu uskutečnila, bylo by to bezesporu řešení povolební situace. Je tedy opět třeba říci, že jde přinejmenším o koncept, který není dopředu odsouzen ke neúspěchu, byť bude velmi složité mu dát konkrétní náplň. Jak ale v neděli v televizní debatě připomněl ekonom Švejnar, je otázka, proč se na něčem takovém nezačaly strany dohadovat už dříve, když bylo jasné, že to jiným směrem jít nemůže. To opravdu těžko říci.

Pravdou ale je, že možná první pokus o sestavení vlády musel proběhnout na podobné bázi, aby opravdu bylo i politikům jasné, že to je slepá cesta, když už to viděli jen všichni ostatní.

Nyní je ovšem otázka, zda-li se může dohoda podařit. Jejím základem by mělo být uznání všech čtyř politických stran, že opravdu nemají sílu uskutečnit vlastní politický blok. Realita volebních výsledků je neúprosná a žádná ze čtyř stran se nemůže tvářit, že ve volbách drtivě zvítězila, protože v těch vítězí jen ta strana, která je schopna se svými koaličními partnery sestavit vládu.

Dalším základem jsou věcné otázky, které zdaleka nejsou tak fatálně rozdělující, jak se někdy politikové tváří. Kupříkladu už zmíněná otázka českého předsednictví v Evropské unii je věcí, na které se mohou shodnout všechny politické strany, v případně dohodě zastoupené. Ale jsou zde i jiné otázky, které by nemusely podléhat úzké stranické ideologii. Například na zlepšování občanského nebo podnikatelského prostředí se nakonec shodnou všichni. Stejně jako na určitém snížení daní nebo reformě penzijního sytému. Jak je možné, že tento průnik nejsou schopny najít největší politické strany, které díky své masivní podpoře se musí držet hodně u středu politického spektra a tak se vlastně přibližují?

Důležitou roli v dohodě čtyř stran mohou sehrát dva aspekty. Na jedné straně je tu nezanedbatelná část ODS, které je spolupráce s úhlavním nepřítelem, ČSSD v čele s Jiřím Paroubkem proti mysli. Tu zřejmě chce přesvědčit Mirek Topolánek na nadcházejícím Kongresu. Argumenty budou mít obě strany silné. Pokud ale ODS a Topolánek nechce promarnit svůj druhý pokus o sestavení vlády, doslova darovaný mu formou danajského daru prezidentem, není jiná možnost za současné konstelace než dohoda. Cesta k předčasným volbám, po které dosud ODS volala, je složitá a téměř zablokovaná.

Druhým momentem je podpora varianty dohody prezidentem republiky Václavem Klausem, který v dohodě čtyř stran, tedy především dvou největších stran, ODS a ČSSD, přirozeně vidí životaschopné řešení, protože takto vzniklá vláda by jako jediná skutečně měla většinu. To, že by taková konstelace mu také mohla přinést znovuzvolení prezidentem, zatím sveřepě popírá, ale faktem je, že to tak prostě je.

Bude tedy záležet jednak na Kongresu ODS a jednak na vyjednávacím umění Mirka Topolánka. Pokud se ovšem dohoda všech čtyř stran nebo alespoň čtyř nezdaří, není asi české politické reprezentaci pomoci. Bude následovat třetí pokus o sestavení vlády a nejspíš pak předčasné volby. Jenže dá se předpokládat, že skončí také velmi těsným vítězstvím. Jeden nebo dva hlasy navíc totiž, to je třeba říci, také nejsou zárukou pevné vlády, byť by přinesly prostou většinu. Čtyři politické strany jsou tedy nyní odsouzeny k dohodě a snad jim to nebude trvat dalších šest měsíců.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .