Pohřeb Jásira Arafata

Druhé dějství pohřbu probíhalo potom v Ramalláhu na západním břehu Jordánu - a bylo docela jiné, než to první. Skoro by se dalo poznamenat, že tam probíhalo všechno v typické tlačenici tisíců lidí, ovšem pro změnu s vyloučením zahraničních reprezentací. Provázely ho strkanice, rvačky a střelba do vzduchu - a ještě předtím, než přistály helikoptéry s rakví, prolomily davy lidí zábrany a bezpečnostní kordon palestinské policie.

V jistém smyslu to bylo typické pro celý Arafatův život, který se odehrával na jedné straně mezi králi, princi a prezidenty arabských zemí či vysokými diplomaty ze všech koutů světa, a na druhé straně se tento kontroverzní muž dokázal stát naprosto bezkonkurenčním symbolem v očích běžných Palestinců.

Jinými slovy, jeho schopnost nekonečně manévrovat ve složitém světě diplomacie se nijak nevylučovala s populismem a popularitou, kterou si zachoval i po smrti. Při pohledu na lidské mraveniště, ve kterém helikoptéra s jeho ostatky přistála, bylo zřejmé, že symbolem ještě dlouho zůstane.

Nyní je ale otázka, co bude dál. Panují naděje i obavy. Naděje se týkají skutečnosti, že Arafat byl překážkou mírového procesu. Byl to on, kdo vyvolal nynější intifádu a kdo nechtěl za žádnou cenu uznat fatální chybu, které se dopustil odmítnutím štědrého míru v roce 2000. Nabídka tehdejšího izraelského premiéra Baraka byla natolik odvážná, že se posléze jenom částečně a postupně dostávala na veřejnost. Poznamenat, že už nikdy nedostanou Palestinci takovou nabídku by bylo nošením dříví do lesa.

Arafat byl špatným vůdcem v tom smyslu, že nedokázal odhadnout historický moment. Zda k tomuto poznání ale dojdou jednou i palestinští historici - a hlavně politici - to je otázka. Momentálně na jeho adresu nesmí zaznít jediné kritické slovo. Rovnalo by se to politické sebevraždě.

Obavy panují pro změnu z toho, že není jasné, kdo se vlastně ujme neformálního vedení samosprávy. Formálně jsou funkce samozřejmě rozděleny, v horoucím pouštním vzduchu v Ramalláhu visí ale také cosi jako společenská objednávka dalšího vůdce Arafatova typu. Pokud se to podaří Palestincům obejít a nahradit nynější systém neomezeného vůdce rozumnějšími mechanismy, ve kterých by zavládla kontrola a omezení moci jednotlivců, může se vytvořit příznivé klima pro jednání s Izraelem a vytvoření státu Palestina.

Mnoho bude nyní záležet také na zahraničí, především na Spojených státech a Velké Británii. Americký prezident George Bush už včera prohlásil, že Arafatova smrt je "důležitým momentem v palestinských dějinách". Svět by měl nyní, podle něj, pomoci "lidu Jásira Arafata" k založení demokratické Palestiny a k míru s Izraelem.

Britský premiér Tony Blair považuje blízkovýchodní mírový proces za jeden ze základů své vlastní zahraniční politiky a včera prohlásil, že nejdůležitější věcí bude obnovení někdejších jednání. Zdá se, že tak Tony Blair, jako i prezident Bush vloží do mírového procesu velkou energii - a to může přinést ovoce.

Co se týče izraelských politiků, i mezi nimi zavládl optimismus. Premiér Ariel Šaron si myslí, že nadešla historická chvíle, pokud se palestinské vedení rozhodne bojovat proti terorismu. Přesně v tom spočívá klíčová otázka. Umírnění Palestinci naznačují, že chtějí co nejdříve usednout za kulatý stůl a vydat se znovu podle takzvané "cestovní mapy".

Radikálové z organizace Hamas ovšem tvrdí, že Arafatova smrt pouze posílila jejich odhodlání pokračovat v útocích na Izrael. Kdo z nich převládne, to je otázka, která určí budoucí situaci na Blízkém východě. Odpověď na ni bude mít dalekosáhlé důsledky.

Vraťme se ale k Jásiru Arafatovi a k jeho místu v dějinách. Mnozí Palestinci prohlašují, že zemřel "otec národa" - současně ale probíhá tvrdý mocenský boj, který se jim jen těžko daří udržet pod pokličkou. Šimon Peres, který dostal s Arafatem Nobelovu cenu míru prohlásil, že největší chybu udělal tento palestinský vůdce, když se uchýlil k teroru, a nejlepší výsledky naopak dosáhl, když hledal mír. Jak tedy pochopí samotní Palestinci Arafatův odkaz?

Australský premiér John Howard včera prohlásil, že historie bude Arafata tvrdě soudit. Je ale možné, že palestinská historie k němu bude naopak nezaslouženě milosrdná. Nebude to ostatně první takový případ v dějinách.