Pohledem Zemana a Klause

Václav Klaus se domnívá, že voliči ve volbách vyjádřili přání, aby dosavadní krajská zastupitelstva pokračovala v práci, neboť v rámci svých možností udělala pro život ve svých regionech maximum možného. Miloš Zeman soudí, že sociální demokraty v krajských volbách občané přehlédli proto, že strana prošla personální genocidou, stala se jakýmsi společenstvím neschopných, kteří ze závisti vytlačili ty úspěšnější.

Co mají oba postřehy bývalých stranických lídrů společné, je přesvědčení, že o výsledku rozhodují politici. Tím, že jsou skvělí, anebo tím, že jsou nemožní. Něco na tom určitě bude, pokud tedy zkoumáme motivy těch třiceti procent občanů, kteří využili svého hlasovacího práva. Jenomže co s těmi sedmdesáti procenty občanů, kteří volit do krajů a do Senátu považují za ztrátu času?

Velká většina občanů nejspíše soudí, že je jedno, kdo se stane senátorem či krajským zastupitelem. Lidé prostě nevěří, že by tito politikové mohli být nějak významně užiteční, ani se nebojí, že by mohli nějak významně škodit. Podle Václava Klause dala společnost najevo, že je v pohybu, a tento vzkaz voličů není možné ignorovat. Nepochybně je to pravda, pokud se tím pohybem myslí, že se společnost k politikům otočila zády. To doopravdy nelze ignorovat. Miloš Zeman soudí, že cestou ze stranického marastu by mohla být změna stanov tak, aby se do významných funkcí nemohli dostávat lidé, kteří v životě nic nedokázali. Zlatá slova. Už jenom sehnat lidi, kteří v životě něco dokázali, a přidělit jim významné funkce. Kdo to ale zařídí?