Pohled z Bruselu na iráckou krizi

Chci připomenout, že NATO nebude zavázáno chránit území Turecka proti případné sovětské intervenci, pokud ji vaše země vyvolá svým jednáním, napsal před devětatřiceti lety americký prezident do Ankary. Také v těchto dnech se široce skloňuje solidarita NATO s Tureckem. Mluví se o krizi spojeneckých svazků a další budoucnosti aliance. Málokdo si přitom položil otázku, zda aliance má povinnost pomáhat zemi, která se sama zapojí do válečného podniku a tím na sebe strhne možnost odvety.

Turecko se tak vrací na scénu po čtyřech dekádách. Už není hlavním aktérem. V plánovaném americkém útoku na Irák však bude mít Turecko klíčové postavení a může čekat od Washingtonu peníze a ochranu. Co však USA ani Turecko nečekaly, jsou rozpory uvnitř NATO. Přesto to ale není překvapení. Celá západní Evropa s výjimkou Velké Británie má odpor k americké politice preventivní války, která se má uplatnit vůči iráckému režimu.

Evropská unie je budovaná na základě konsensu, dohody, na vědomí, že válka vlastně nikdy nesmí přijít, že už navždy bude kontinent řízený společnou mírovou vůlí. Představa, že by některá západoevropská země chtěla řešit své bezpečnostní problémy silou, je nesmyslná z mnoha důvodů. Jednak na to žádná evropská armáda nemá prostředky a politickou vůli a jednak se to pokládá za nemravnost.

A najednou jsou tady Spojené státy, spojenec v NATO, která se rozhodne, že Saddám Husajn musí ze scény. Evropské státy musely na tuto situaci reagovat a zachovaly se jen dvojím způsobem. Velká Británie, Itálie, Španělsko, Nizozemsko a Dánsko si osvojily americkou iráckou logiku. Spojenci do toho musejí jít s námi. Podobně se zachovali také noví členové v alianci, Česká republika, Polsko a Maďarsko a také sedm zemí Střední a Východní Evropy, jež do NATO chtějí příští rok vstoupit.

Jedinými státy, které odmítají přistoupit na to, že válka s Irákem je nevyhnutelná, je Francie, Německo a Belgie. Tyto tři země zablokovaly posilování obrany Turecka během jednání Rady NATO a tvrdí, že dokud nejsou známy výsledky zbrojních inspekcí, nemůže se aliance připravovat na důsledky případného vojenského útoku na Irák. Otázka zní, proč tak logický postoj vyvolal tak strašné reakce a krizi v NATO. Odpověď je jednoduchá.

Amerika chce válku stůj co stůj bez ohledu na výsledky inspekcí, ale hraje o sympatie světové veřejnosti a tváří se, že vše je v rukou OSN a diplomaté stále mají šanci. Spojenci se přitom měli dovtípit, že válka je hotovou věcí a nedělat problémy, natož rozjíždět vlastní diplomacii. Vždyť americká armáda má v Perském zálivu už sto třicet tisíc vojáků, Britové kolem pětatřiceti tisíc a Washington chce začít rozmisťovat divize na hranicích Turecka s Irákem. Iniciativa Francie, Německa a Belgie se tak může jevit jako směšná, ale není.

Je to dobře promyšlený krok, jak ukázat, že Spojeným státům o mírové řešení irácké krize už nejde. Také proto v řadách americké vlády současná situace v NATO vyvolává zlost. Dokonce vlivní demokraté, jako Tom Lantos, obvinili Francii, Německo a Belgii z nevděčnosti, zaslepenosti a odmítání plnit závazky, které tyto země mají vůči alianci. To už by se dalo nazvat vyloženě hysterií, pokud se nepodíváme blíže na fakta.

Nejvíce se mluví o tom, že trojice evropských států zablokovala možnost nechat hlídkovat radarové letouny Avax nad Tureckem a zabraňuje rozmístění protiraketových systémů Patriot a protichemických jednotek v Turecku. Patrioty ale dostane Turecko ihned od Nizozemska, chemiky může mít kdykoliv do dvou dnů a Avaxy zatím skutečně nejsou potřeba. Pravda o americkém sporu v NATO je jinde.

Největší zájem měl Washington na tom, aby mohl přemístit část svých vojáků z balkánských misí do Turecka, kde chce začít připravovat zázemí pro druhou válečnou frontu. Tady jde skutečně o každý den. Aliance nakonec určitě Ankaře bezpečnostní záruky poskytne, protože většina jejích členů se nějak do války v zálivu zapojí. Ale nebude to projev čistě obranné solidarity. Ve stanovách NATO se nepíše nic o povinnosti chránit zadek někomu, kdo se vydá do preventivní války.