Podoby české renesanční šlechty. Pomander byl afrodiziakum, ochrana i dezinfekce
V konírně Šternberského paláce v Praze je do 4. března 2018 k vidění unikátní kolekce portrétů a trojrozměrných předmětů české renesanční šlechty.
Jejich příběhy v černozlatém barevném schématu jsou impozantní stejně jako toto krátké, ale významné období českých dějin. Výstavu z českých hradozámeckých sbírek uspořádal Národní památkový ústav ve spolupráci s Národní galerií.
Začíná rokem 1593, kdy se ve dnech 1. až 19. října konalo zasedání Zemského soudu ve Staré sněmovně Pražského hradu. Soudu se zpočátku zúčastnil také císař Rudolf II., neboť urození pánové rozhodovali o velmi vážném prohřešku. Nešlo o nic menšího než o vzpouru proti panovníkovi. Souzeni byli nejvýše postavení šlechtici, Ladislav a Jiří Lobkovicové a Šebestián Vřesovec.
V pořadu účinkují kurátorky výstavy z Národního památkového ústavu, doktorka Eva Lukášová a Kateřina Cichrová z oblastní pobočky v Českých Budějovicích.
Obraz od neznámého autora, který toto soudní zasedání zobrazuje, představuje prolog k celé výstavě. České země prožívaly na konci 16. století vrcholné období renesančního rozkvětu charakterizované výstavbou objektů, nákladným reprezentativním životem šlechty, přijímáním nových estetických i mravních ideálů.
Přitom se však česká šlechta zmítala v náročných a stále napjatějších náboženských sporech mezi katolíky a protestanty. Ve šlechtických residencích vznikaly soukromé galerie a kabinety kuriozit, kvetlo portrétní umění zejména z potřeby reprezentace zobrazovaných. Na obrazech jsou vidět také portréty v celé figuře, vzácné látky oděvů české a moravské šlechty, šperky a další symbolika.
Jde o rody pánů z Hradce, z Rožmberka, z Redernu, Smiřických ze Smiřic, z Valdštejna, o hraběcí rod Šliků, o pány z Lobkowicz, z Dietrichsteina, ze Žerotína, z Pernštejna, o hraběcí benátský rod Collaltů, a v neposlední řadě rod Hohenemsů, kteří mají alespoň částečně zachované své renesanční portrétní galerie.
Samostatný příběh vypráví na výstavě takzvaný pomander, předmět malého rozměru, kulička naplněná vonnými esencemi rostlinného nebo zvířecího původu. Kromě afrodiziakálních účinků se věřilo i na její ochranitelskou a dezinfekční funkci v době častých epidemií včetně morových nákaz.
Pomandery různých tvarů, například ve formě antické amfory, se nosily hlavně zavěšené na pásu obepínajícím pas nebo boky. V lobkovických sbírkách jsou uchovány také unikátní pomanderové náušnice. Tento šperk nebyl čistě ženskou záležitostí, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pronikl i do mužského světa šlechticů a církevních hodnostářů.
Módu českých renesančních dam a pánů ovládala španělsky upjatá elegance, která do pražských paláců přišla z královského dvora v Madridu. Proč zrovna ze vzdáleného Madridu?
Jedna z dvorních dam španělské královny se stala manželkou Vratislava Pernštejna, kancléře a dvořana Maxmiliána II. Habsburského. Maria Manrique de Lara povila svému choti dvacet dětí, převážně dcer, a v Pernštejnském, dnes Lobkovickém paláci na Pražském hradě vedla nejlepší salon své doby. Vše podřízeno španělskému vkusu včetně odívání.
Tato vzdělaná a kultivovaná katolička přísných mravů přivezla do Prahy sošku Pražského Jezulátka, kterou darovala později své nejmilejší dceři Polyxeně. Jako vyjádření díků za to, že se v pozdějším věku ve svém druhém manželství stala matkou, předala Polyxena sošku do péče karmelitánkám z kláštera Panny Marie Vítězné na Malé Straně. Ty se o Jezulátko starají dodneška.
S okázalým způsobem života byly spojené nemalé finanční problémy, společensky nepsaný zákon byl však nemilosrdný. Kvůli zadluženosti některé rody doslova zbankrotovaly a musely rozprodat rodinný majetek, jako například Rožmberkové nebo právě Pernštejnové.
Padesát let vrcholného období české renesance končí epilogem na téma staroměstské exekuce, která byla vykonána na dvaceti sedmi pánech 21. června 1621.
V doprovodném katalogu se k obrazu píše: „Narativní malba zachycuje české panstvo a další zúčastněné v okamžiku, který je považován za konec jedné epochy českých dějin. Představitelé panstva a rytíři zde zasedají na tribuně soudců i stojí na popravišti. Některé z nejvýznamnějších šlechtických rodin smrtí svých posledních mužských členů v předchozích letech odešli z historické scény, jako například Rožmberkové. Příslušníci jiných, protestantských rodů, díky válečným událostem a nezdaru stavovského povstání natrvalo opustili území království.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
