Podle pravidel

A začnu pěkně zvysoka. Jak může expremiér Jiří Paroubek konstatovat, že Mirek Topolánek už absolvoval tři pokusy o sestavení vlády, když to není pravda! A jak může současný dosluhující premiér a tudíž zároveň i expremiér Mirek Topolánek konstatovat, že Jiří Paroubek už absolvoval svůj pokus o sestavení vlády, když to není pravda! Poznamenávám, že Paroubek to tvrdil v tisku a Topolánek v televizní debatě. Vždyť přece oba pánové musí vědět, že sestavování vlády České republiky vykonává jen ten politik, který je jmenován prezidentem republiky, podle článku šedesát osm Ústavy České republiky.

Jinak vládu si samozřejmě může sestavovat i Franta Novák z Horní dolní, ale ten velmi pravděpodobně nebude prezidentem republiky jmenován ministerským předsedou České republiky. Takže na závěr: Česká politická scéna - bohužel - absolvovala dosud - po čtyřech a půl měsících - jen jeden, opakuji, jen jeden pokus o sestavení vlády, tato vláda předstoupila po svém jmenování v zákonné lhůtě před Poslaneckou sněmovnu, nezískala důvěru a prezident ji pověřil podle článku šedesát dva Ústavy vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády.

Ze zmíněných čtyř a půl měsíců se stane po druhém kole senátních voleb jistě měsíců pět. To znamená nejméně šest měsíců do předstoupení druhé vlády před Poslaneckou sněmovnu s žádostí o vyslovení důvěry, která jí však může být opět pdmítnuta. To už je docela slušná ostuda, kterou lze jen těžko omluvit. A zde je nutno - bohužel - kriticky posoudit i roli prezidenta republiky, který z počátku příliš velkoryse nakládal s časem, když Mirkovi Topolánkovi odměřoval dlouhé lhůty na pouhé pověření sestavováním vlády, které Ústava - jak už jsem zde dvakrát vysvětloval - vůbec nezná. I prezidentova takřka nadčasová slova o tom, jak se situace pomalu rýsuje, i když mají jednotlivé strany různé představy, jakoby nesvědčila příliš o pocitu akutnosti řešení.

Prezident se však - podle mého názoru - dopustil i prohřešku oním předběžným zavržením stojedničkové podpory případné Paroubkově vládě. Špidlova vláda měla přece také podporu jen sta jednoho poslance, nebylo to sice žádné velké štěstí, vzpomeneme-li si na dopravování nemocných poslanců do sněmovny ke klíčovým hlasováním, ale sto jeden hlas je ústavní většina a Ústava se neptá, odkud onen stoprvý hlas přichází. Nehledě k tomu, že Mirka Topolánka se prezident neptal, kolik má zaručených hlasů. Ústava zná pouze pojmy: většina všech poslanců, nebo většina přítomných poslanců. A v případě odmítnutí důvěry vládě se jedná o většinu přítomných poslanců v režimu usnesení komory dle článku třicet devět Ústavy. A jak lze nahlížet na signály ze senátních a komunálních voleb - abych parafrázoval prezidentova slova - které nemohou vidět a slyšet jen lidé slepí a hluší? Má to znamenat, že druhým pokusem na sestavení vlády bude - z tohoto titulu - pověřen opět představitel ODS, když o důvěře vládě rozhodují poslanci z Poslanecké sněmovny, kteří byli zvoleni v červnových volbách? Budou proto hlasovat poslanci jinak? Jsem zastáncem realističtější představy: Vydírací potenciál sociální demokracie ve sněmovně se nezmění a sněmovna ani dalšímu představiteli ODS neodsouhlasí ústavní většinou zkrácení funkčního období. Domnívám se, že nám nezbude nic jiného, než projít oním martyriem trojího jmenování vlády.

Smutným doprovodem neúspěšných jednání na nejvyšší úrovni jsou ty nejděsivější - ať údajné, či skutečné - úniky z policejního vyšetřování, či jejich podvrhy, které - náhodou - spatří světlo světa vždy pár dní před volbami. Ať už před poslaneckými nebo komunálními a senátními. Co říci k různým fabulacím druhu Paroubkovy pedofilie, přípravy vraždy plukovníka Kubiceho, nebo prorůstání organizovaného zločinu i mezi okresní soudce a advokáty? Do doby soudního přelíčení, které z drtivé většiny všechny konkrétní obžaloby vyvrátí - dojde-li k nim vůbec - však senzační odhalení většinou sehrají svou předvolební funkci a jejich soudní verdikty už nic neovlivní.

Novináři mají právo chránit zdroje svých informací: apelovat na novinářskou etiku v případě neukončených kauz je směšné, nehledě k tomu, že investigativní žurnalistika už na lecjakou špínu v politice přišla. Ale je přece v moci současných technických prostředků a personální odpovědnosti jednotlivých pracovníků úniky vyšetřovat, tvrdě je trestat i jim zabraňovat. Každý pracovník má přece nějakého šéfa. I ministr nebo vysoký policejní důstojník. Na Západě alespoň takové šarže, v případě nějakého maléru odstupují. Nevím, jestli to věci pomůže, ale je to při nejmenším přiznání viny. A to musí stát na začátku každého vyšetřování.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .