Podivná práce První dámy

29. leden 2009

Michelle Obamová se ujala povinnosti první dámy Spojených států. Odpověď na otázku, čeho se vlastně ujala, vůbec není triviální. V Americe se o úloze manželky prezidenta mluví jako o "nejroztodivnější dobrovolnické činnosti na světě". Neexistuje totiž žádný popis pracovních povinností paní Bílého domu. Ani ústava země se o tom nezmiňuje. Určitá očekávání jsou nicméně s jejím příchodem spojována.

Pokud první dámu začínají kritizovat častěji než obvykle, znamená to, že společenská očekávání nesplnila. Jenže jak má zjistit, co je od ní očekáváno? Nejjednodušší cesta je chovat se jako paní domu, pořádat státní večeře, na cestách vlídně mávat vítajícím davům, zvolit si dva, tři veřejné projekty nevyvolávající stranické nebo náboženské vášně a zasadit se o ně. A samozřejmě oblékat se vkusně a stylově.

Otázkou je, jestli se ambiciózní Michelle s takovou rolí spokojí. Nebude snad chtít zasahovat do politiky výrazněji než jenom pomocí večerních rób? Nepsané pravidlo je neúprosné: první dáma nemůže vést Bílý dům a zároveň dělat vlastní kariéru. Hillary Clintonová, kdysi první dáma a nyní ministryně zahraničí Spojených států, to poznala na vlastní kůži. V nedávném televizním rozhovoru prohlásila: "V mém dospělém životě to byla jediná doba, kdy jsem pracovala jako volontér na plný úvazek, 24 hodin denně." Hillary vyzkoušela, kde jsou hranice možného. Manžel z ní udělal šéfku Komise pro reformu zdravotnictví. Kritika na sebe nenechala čekat: první dámě nepřísluší dělat politiku. A Hillary musela ustoupit. Jak tato omezení zvládne Michelle Obamová, kariérní žena, právnička s harvardskou průpravou? Během předvolební kampaně se musela krotit, nevystupovala z manželova stínu a byla-li tázána, papouškovala jeho programové prohlášení. Maximálně odkazovala na zkušenost své rodiny. Jednou se rozpovídala o svém otci: "Můj táta byl pracant, který celý život věnoval nemilovanému zaměstnání, i přes své tělesné postižení. Během této volební kampaně na něho musím myslet každý den. Čtu jeho životní příběh ve tvářích mnoha prostých Američanů. Vidím dědictví, které po sobě zanechal: schopnost člověka bez zvláštního vzdělání zajistit svou tvrdou prací nejen vlastní živobytí, ale i vychovat první dámu Ameriky."

Žena bývalého britského premiéra Tonyho Blaira Cherie nedávno prostřednictvím deníku Times poskytla Michelle Obamové veřejnou radu. Titulek článku zněl: "Dám vám radu: zvykněte si sedět v poslední řadě." Žádná žena amerického prezidenta nikdy nepracovala v době, dokud žila v Bílém domě. Neznamená to ovšem, že jim to dělalo dobře. Snad jediná, která si v tom vysloveně libovala, byla Barbara Bushová, manželka George Bushe Seniora: "Co se týče politiky, měla jsem za to, že voliči zvolili George, nikoli mne," napsala. Ve volbách roku 1992 Barbara soutěžila s Hillary v tom, čí recept tradičních ovesných placek je lepší. Zvítězila tehdy mimochodem Hillary, možná jen proto, že Bill byl populárnější. Samotná Hillary, když jako reformátorka zdravotnictví ztroskotala, se stáhla do pozadí a vysvětlila to takto: "V dějinách byly velmi vlivné první dámy, které v administrativě svých manželů hrály významnou roli, ale zůstávaly vždy v zákulisí."

Hlasem svědomí ve vládě Franklina Delano Roosevelta ve 30.-40. letech minulého století byla jeho žena Eleonora. Přitom vždy zdůrazňovala, že nedisponuje žádnou mocí. Nancy Reaganová dohlížela na personál Bílého domu a byla známá tím, že vyrazila některé z nejbližších Ronaldových pomocníků. Prezident Lindon Johnson se musel často obhajovat, když mu manželka spílala za to, že "opět drmolil příliš rychle."

Michelle Obamová je zatím hodnocena především podle vnějších známek: vystupování, toalet, módních doplňků. Podbízivý tisk už ji pasoval do úlohy arbitra elegance. Ve skutečnosti je to žena věcná, rigidní a schopná svého manžela usadit, je-li to třeba. V roce 2004, když se Barack Obama chystal vystoupit na kongresu Demokratické strany - a právě toto vystoupení ho učinilo slavným - Michelle ho doprovodila na pódium se slovy: "To je příležitost, kterou nesmíš propásnout."

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

Spustit audio