Počkejme na summit

Asi jsem zvolil špatně, když jsem se v tomto dilematu rozhodl nikoli pro debatu Bohuslava Sobotky a Petra Nečase na ČT 1, ale pro moderovaný monolog prezidenta Václava Klause na Nově. Už když v běžném poutači Sedmičky bliklo také slovo souboj a objevily se dokonce boxerské rukavice, přišlo mi to jako výsměch onomu exkluzivnímu postavení, jaké si Václav Klaus na této stanici vyhrazuje, nebo se mu přinejmenším nebrání.

Je pro něj zřejmě méně riskantní vystavovat se kritice za tuto neochotu k dialogu z očí do očí než dovolit někomu druhému, aby se dotýkal jeho Archimédových kruhů a usvědčil ho tak z případného omylu, nepřesnosti či dokonce nepravdy. Právě tentokrát se to přihodilo přímo exemplárně. Václav Klaus vystavil na veřejný odiv svou benevolenci, že pokud by se parlament usnesl na zákonu o referendu k ratifikaci evropské ústavy, on by takový zákon nevetoval.

Prezident dobře věděl, že při současném rozložení sil by parlament takový zákon nepřijal a nebylo by tudíž z jeho strany co vetovat. Co však zřejmě prezident v tu chvíli nevěděl a velmi správně na to dodatečně upozornil premiér Paroubek, to byla jiná věc. Zákon o referendu by podle článku 2. odstavce 2 ústavy musel být zákonem ústavním a takový v případě přijetí podle článku 62. odstavec h) prezident republiky vrátit parlamentu nesmí. A tak jediné, co mohlo znít pro diváka z toho monologu povzbudivě, byla Klausova docela pěkná metafora, že prezident a premiér v naší zahraniční politice kráčejí po stejném chodníku jedné ulice jako normální chodci, ale ne jako provazochodci, kteří by z napjatého lana mezi dvěma stožáry nesměli udělat sebemenší úkrok.

Zaplať pámbů aspoň za to, pokud to bude skutečně platit. Následující opravdová debata na Primě byla pak bohatá. Kromě premiéra Jiřího Paroubka a místopředsedy komunistů Jiřího Dolejše ve studiu se jí po telefonu zúčastnil ještě předseda lidovců Miroslav Kalousek a stínový ministr zahraničí za ODS Jan Zahradil jakož i dva politologové a několik lidí odchycených na ulici. Mluvilo se samozřejmě o evropské ústavní smlouvě a zda pokračovat či nepokračovat v její ratifikaci.

Teprve zde se ukázalo, kolik relevantních názorů může v této věci zaznít. Nejdříve mě však napadlo, že je cosi nelogického v samém gruntu té záležitosti, o čemž se vůbec nemluví. Stále více totiž vychází najevo, že je základní omyl, když při ratifikaci tak složité smlouvy, Evropská unie považuje za zcela rovnocenné a stejně platné rozhodnutí parlamentu a rozhodnutí referenda. Přestože parlamenty hlasovaly devět:nula pro ústavu a referenda dvě jedna proti ústavě, nemluví se prakticky o ničem jiném, než o té referendové dvojce proti, která celou Unii dostala do snad největší krize od jejího vzniku.

Slyšeli jsme také hlasy, že parlamentem by byla ústavní smlouva pravděpodobně prošla i ve Francii a v Nizozemsku a naopak, možná by byla referendem odmítnuta v Německu. Tam ovšem institut celostátního referenda není vůbec ústavně přípustný po známých zkušenostech s Výmarskou republikou a jejími hroznými následky. V Německu si zkrátka s nebezpečnou vrtkavostí a mediální manipulovatelností takzvané přímé demokracie ani po 80 letech nezahrávají, aniž jim to ubírá na svobodě ve srovnání s jejich politickou minulostí, kdy referenda a plebiscity byly na denním pořádku.

A druhá věc, o níž se jen zcela ojediněle zmínil v naší včerejší diskusi u kulatého stolu náš bývalý velvyslanec v Paříži Petr Janyška. Což těch 45 procent ve Francii a 38 procent v Nizozemsku hlasujících pro evropskou ústavu je zase tak málo, že už se s nimi vůbec nemá počítat, zejména když jde v obou zemích o vzdělané elity, vidících dál než za obzor svého všedního dne? Neříkejte, že to je základní pravidlo demokracie.

Poražení v demokratických volbách s poměrným zastoupením mají přece právo na poměrnou účast v příslušných orgánech a i ve většinovém volebním systému poražení vždy nějaké uplatnitelné hlasy získají. Kdežto v referendu i 49 procent voličů nemluvě o nevoličích je definitivně odstaveno, jakoby jejich názor neexistoval.

Třetí věc a o tom už se na Primě celkem rozumně mluvilo, je obecná nevyjasněnost v názoru, zda-li je možný ústup od těžko dosažitelné jednomyslnosti v poměru dvacetpět:nula anebo zda-li podle jiného ustanovení je možné diskutovat o eventuálních změnách při skóre dvacet ku pěti. U nás k tomu v posledních dnech přibyl právní názor vládní legislativy, že referendum v té věci není nutné, za to však je nutná třípětinová většina v parlamentu. A pak i vládní návrh pro Brusel, aby se doba ratifikace o rok prodloužila.

Kromě toho je tu názor bývalého ústavního soudce a znalce mezinárodního práva Jiřího Malenovského, že o jednou podepsané smlouvě ratifikační řízení proběhnout prostě musí. A dále jsou ve hře možnosti případného reparátu, jako před časem v Irsku, a tak dále a tak dále. Všechno tedy mluví pro to, aby se počkalo na summit Evropské unie za 10 dní a do té doby se nevyslovovaly názory příliš kategorické.