Počítačové hry nejsou jen střílečky pro děti, jak dokazuje český Attentat 1942

„Výsledky našich výzkumů říkají, že počítačové hry použité ve výuce jsou silné v retenci, tedy pokud jste v jádru dění, tak si snáz patřičné informace zapamatujete,“ uvedl v Magazínu Leonardo Vít Šisler, hlavní vedoucí vývoje hry, který také působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Podle něj je Attentat 1942 vážná hra. „My sami jí říkáme serious game. Ukazuje život v Protektorátu bezprostředně po atentátu na Heydricha z pohledu různých obyčejných lidí. To se v počítačových hrách běžně neobjevuje.“

„Her, které pojednávají o válce je mnoho, ale často se soustřeďují na strategii, techniku války nebo akci. Ale perspektiva civilisty, který je jakoby chycen v konfliktu, ve hrách takřka výhradně chybí.“

„Na hře je zásadní, a proto také byla nominována na IGF Award, že příběhy, které předkládá, jsou historické příběhy obyčejných lidí na základě skutečných materiálů a výpovědí. Nejde o nějaké heroické nebo spektakulární příběhy, ale o jemné předivo obyčejných lidí chycených ve velmi neobyčejných časech.“

Hra bude pravděpodobně menšinový žánr. „Je přemýšlivá, není tak moc interaktivní, jako jsou běžné hry. Spoustu času strávíte tím, že nasloucháte lidem, zejména těm starým, kteří vyprávějí své vzpomínky.“

„Hru jsme přeložili do angličtiny a vydali jsme ji na platformě Steam, zásadní světové distribuční platformě počítačových her. Naše vize je, že hra by si mohla najít až 15 tisíc uživatelů celosvětově. Všechny peníze, které hra vydělá, se vrací zpět do vědy a výzkumu,“ upozornil Šisler.

Nechali jsme ve hře jen to, co mělo reálný podklad, říká programátor

Hlavní programátor Jakub Gemrot považuje za poměrně unikátní, že akademické instituce hru dostaly do světa počítačových her a ta získala nějaké ocenění.

„Celý proces byl velmi náročný. Počítačové hry jsou vnímány stále jako střílečky pro malé děti. My se ale snažíme tento narativ nabourat s tím, že lze hry využít i pro vážnou tématiku.“

Na vývoji hry se podílelo mnoho profesí. „Práci animátorů, filmařů, zvukařů, herních designérů a mnoha dalších jsme integrovali dohromady. Museli jsme například vyvinout vlastní editor, který by byl dostupný z internetu a kdokoli měl kdykoli a odkudkoli přístup do procesu tvorby hry.“

Z počítačové hry Attentat 1942|foto: Akademie věd ČR, Univerzita Karlova v Praze

Často se prý také měnilo to, jak má celá hra vyznít. „Měli jsme třeba na počátku hodně miniher, nakonec jsme ale dospěli k vážnějšímu zaměření, které bylo citlivé k tématu a bylo historicky přesné. Nechávali jsme jen to, co mělo reálný podklad, a nechávali hráče odsimulovat myšlenkový proces člověka žijícího v tísnivé době.“

„Zaujalo nás, že i děti jsou často vtaženy do příběhu a dokážou hru odehrát až skoro do konce. To znamená, že příběh hry nejspíš hovoří ke každému,“ soudí Gemrot.

Peníze motivací pro nikoho rozhodně nebyly

Celý projekt, jehož součástí jsou i tři další výukové simulace dodnes používané ve školách, trval čtyři roky. „V jeho rámci jsme vyvinuli tři hry a editor, takže přibližně to bylo rok a půl na jednu hru,“ odhadl Šisler.

„U komerční verze Attentatu tvoří jádro týmu 6 lidí, ale nikdo z nich nepracuje full-time. Jde o akademiky nebo studenty, kteří mají jiné povinnosti. Okolo nás je také dalších 20 lidí , kteří nám dodávají expertízu.“

Z počítačové hry Attentat 1942|foto: Akademie věd ČR, Univerzita Karlova v Praze

Peníze motivací v tomto projektu určitě pro nikoho prý nebyly. „Vzhledem k tomu, kolik jsme platili. Ale každý, kdo v projektu byl, mu nějak věřil. Skepse byl patrná třeba u historiků, kterým vadilo samotné médium počítačové hry, ale tato skepse jen prospěla, protože výsledek byl o to lepší.“

„Důležité bylo i to, že jde o první hru svého druhu. Existují sice hry podobné, ale žádná nejde tak do hloubky a nepřináší takový příběh v takové šíři,“ shrnul Vít Šisler.