Po šedesáti letech...

Nejokázaleji bude zřejmě slavit Moskva. Frustrované Ruské říši je třeba posílit klesající sebevědomí připomínkou jejího největšího triumfu v novodobých dějinách. Naproti tomu baltské národy (Litevci, Lotyši a Estonci) nemají k takové radosti důvod a asi to dají najevo. Ani Poláci se netají tím, že válka i její konec je pro ně událostí mnohoznačnou, ba rozporuplnou. Nelze vyloučit, že obdobný postoj projeví i Maďaři a Rumuni.

V nesnadné situaci se ocitnou Němci. Budou se vyrovnávat s trojím významem výročí naráz. Porážka nacismu byla i jejich vysvobozením; což je důvod k radosti. Válku však rozpoutaly jejich elity, proto se nelze vyhnout pocitu odpovědnosti za vinu předků. Válka to byla krutá a porážka nezvykle drtivá. Stála i německý národ miliony obětí, často nevinných; není možné nevzpomenout jejich smutný osud. - Netroufám si odhadnout, jak oslaví konec války evropský Západ; asi střídměji.

Šedesát let je prostě dlouho. Pamětníci jsou už menšinou a přímí účastníci menšinou té menšiny. Mladší pokolení mají jiné dominanty a časový odstup umožňuje vidět události 20., 30. a 40. let minulého století v širších souvislostech. - Předem se ohrazuji proti podezření, že chci význam té pohromy bagatelizovat. Ne, jen nechci zavírat oči před skutečností. Před jakou skutečností? Před tím, že konec války byl mezníkem, jímž utrpení jedněch končilo a utrpení druhých začalo. Těch prvních bylo asi víc, ale byli i ti druzí.

Stereotyp slavných dnů májových nás utvrzoval v představě, že válka byla střetnutím absolutního Dobra s absolutním Zlem a že její vítězný konec byl triumfem prvého nad druhým. Česká většinová kolektivní zkušenost by tomu snad mohla nahrávat (zdůrazňuji to snad), nikoli však např. zkušenost sovětských válečných zajatců, kteří po válce putovali z nacistických lágrů rovnou do Gulagu. Bylo by férové vzpomenout při té příležitosti osudu polské "Armii krajowej", sudetských Němců nebo protisovětského odboje na Ukrajině a na Bílé Rusi, o němž nic nevíme a který prý skomíral až do padesátých let. A upamatovat se, že přes hrůzy holokaustu a vyvraždění většiny evropského Židovstva antisemitismus znovu ožil, dokonce i tam, kde skoro žádní Židé nejsou. - Prostě: konec války se nestal tlustou čárou.

Jeho oslava se blíží a s ní i řečnické výkony a ohňostroje. Nejslavnostnější hlasy patrně zaznějí z řad KSČM. Ze zvyku se k nim asi přidruží i hlasy odjinud. Snad by ale bylo dobré uvědomit si, co vlastně a jak upřímně budeme slavit. Asi se při tom nevyhneme rozpakům. Vlastní minulost se nám dosud nestala tématem. Pokud si nad tím občas někdo povzdechne, míní tím většinou tu předlistopadovou. Ono to ale platí i o té poválečné a válečné. A platí to i o našem vnímání souvislostí evropských. Přitom 2. světová válka i se svým triumfálním zakončením znamenala též definitivní odsunutí Evropy na vedlejší kolej světového dění.

Myslím, že po 60 letech důvody k oslavám dosti pohasly. Místo nich přibylo důvodů k přemýšlení.