Petr Vizina: Francie, knihy a víra

22. leden 2015

Glosa

Určitě si tu knihu přečtu, slibuje prezident v rozhlasovém studiu a pokračuje rozpravou o důležitosti literatury. O tom, jak by psaní mělo být smělé a jak to byli po staletí právě spisovatelé, kteří vždy jako první zaznamenali, že se ve společnosti cosi kazí a že jde ke dnu.

Francouzský prezident Holland, protože o něm je tu řeč, se stal součástí reklamní kampaně na román Soumission, česky tedy Podmanění, nejpřekládanějšího francouzského autora současnosti, spisovatele Michela Houellebecqa.

Že by hlava státu doprovázela vydání nového románu nebývá běžné dokonce ani ve Francii, kde je literatura chápána téměř jako státní náboženství. Jiný Francouz, novinář a kritik Pierre Lepape, přitom mluví o Francii ve stejnojmenné monografii jako o Zemi literatury, kde jsou knihy cosi na způsob víry. Lepape stopuje poměr mezi literaturou a mocí od nejstarších textů ve francouzštině až k pohřbu filosofa Jeana-Paula Sartra v roce 1980.

Začátek roku 2015 připsal k historii francouzské literatury další dramatickou kapitolu. Literatura, dějiny a náboženství se opět protnuly. Tentokrát vydáním románu, jehož autor Michel Houellebecq líčí Francii roku 2022. V tom roce si Francie volí prezidenta, kterým je – muslim.

Zčásti kvůli Houellebeckově pověsti potížisty, zčásti kvůli výbušnému tématu budoucího prezidenta sekulárního státu, který se v Elysejském paláci modlí směrem k Mecce, knihu před vydáním provázel obrovský humbuk, který, jak bylo řečeno, doprovázel samotný prezident.

Spisovatel přitom víc než obratného principála mediálních cirkusů připomíná poněkud zanedbaného muže s nekompletním chrupem. Přesto je podezírán, že celé pozdvižení chytře spískal. Následný masakr v redakci pařížského časopisu Charlie Hebdo, který si Houellebecqovu karikaturu dal v den vydání románu na obálku, přispěl k tomu, že se o samotném obsahu knihy prozatím příliš nemluví.

O románu, v němž si Houellebecq utahuje z politiků a univerzitních profesorů, podle spisovatele nejpoddajnějších zástupců establishmentu, přijímajících jakoukoliv novou víru, jen aby se udrželi u moci. Konečně, také o románu, během jehož psaní se autor se podle svých slov po smrti svých rodičů i psa rozloučil s ateismem.

Zatím tedy není jisté, jestli bude poutavější sledovat příběh unavené Evropy v Houellebecqově textu, anebo příběh samotného spisovatele, nemilosrdného bořitele iluzí, unaveného vlastní náboženskou skepsí.