Petr Pithart: Ctít pravidla
V lednu letošního roku Petr Pithart, výrazná osobnost české politiky, oslaví 75. narozeniny. Je to příležitost se ohlédnout za pozoruhodným politickým životem bývalého českého premiéra a dvojnásobného předsedy Senátu.
Jako jeden z mála zažil, a možno říci že dobrovolně, co obnáší být na politickém vrcholu a ze dne na den z něj odejít. Zprofanovým termínem „vzlety a pády“ bych ovšem jeho politickou dráhu nenazval. Šlo prostě o odchody a návraty, věc, kterou Petr Pithart v politice považuje za běžnou a zdravou.
Kde máte ten bavorák?
„Co je to za komedii? Co tu děláte? A kde máte schovanej ten bavorák? “ Takhle nějak prý reagovali spoluobčané, když jaksi „načapali“ bývalého českého premiéra v některé pražské tramvaji. Po volbách 1992 se to stávalo často a dělo se to prý několik let.
Setkat se v ranní špičce s „bývalým papalášem“, vysokou politickou figurou, která ještě včera „strašila“ denně v televizi, a teď si tu „mýrnix týrnix“ jede kamsi v ranní špičce mezi námi obyčejnými smrtelníky, to nebylo obvyklé a není ani dnes. Jenomže Petr Pithart byl na odchod z politiky připraven možná víc než jeho spoluobčané a rozhodně víc než většina politiků u nás. Často na to téma v 90. letech mluvil s novináři i v rozhlasových interview.
Lidé přicházejí a odcházejí...
Pithartův přístup lze charakterizovat třeba takto: lidé přicházejí a odcházejí, ale instituce zůstávají. Mechanismy moci mají být na konkrétních lidech nezávislé a mají snést výměnu garnitur, aniž by docházelo k poškození nebo oslabování demokracie.
Snad tento důraz na stát, jeho funkční instituce a funkční zákony pramenil už z Pithartova pobytu v Oxfordu v letech 1968 až 1969, kde mladý asistent pražské Právnické fakulty nasával denně v univerzitní knihovně literaturu o státu a právu a právě z Británie si odnesl celoživotní přesvědčení o nutnosti stabilních institucí a mechanismů.
Kde se po roce 1989 staly chyby?
Stav dnešní české politiky, v navíc bezpříkladně rozkolísaném vývoji evropském, je pochopitelně důvodem k úpornému přemýšlení, kde se po roce 1989 staly chyby (záměrně množné číslo, bylo jich moc), jak je aspoň pojmenovat a tím snad začít s jejich napravováním.
Právě před několika měsíci vyšla další kniha Petra Pitharta Po devětaosmdesátém - Rozpomínání a přemítání, která k tomuto procesu mohla pomoci. Je to podle mého jeden z kandidátů na knihu roku, kterou se ovšem nestane, protože málokomu z čtenářstva se chce začíst do hořké detektivky české politiky 90. let, jak ji Petr Pithart podává. Je to právě tak napínavé jako deziluzivní, přitom ale nesmírně potřebné čtení.
V pořadu Archiv Plus jsem z téměř nepřeberného množství záznamů s Petrem Pithartem vybral několik příznačných momentů – vůbec první záznam Pithartova hlasu z ledna 1968, kde odpovídal na anketu k lednovému plénu, dále jeho úvahu o emigraci z roku 1969, z porevolučních dob několik záznamů z bilančních rozhovorů o životě mimo politiku a návratu do ní a také ukázku z unikátní reportáže z roku 1998, která ho zachycuje při práci senátora.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
