Petr Honzejk: Petr Pavel narušuje ústavní pořádek!
V souvislosti s povolebním předáváním moci se začínají objevovat názory, že prezident republiky svým postupem při jmenování premiéra a skrze požadavky vůči nastupující vládě narušuje ústavní pořádek, nebo rovnou porušuje Ústavu.
Tyto názory lze rozdělit do dvou skupin. Na naprosto nesmyslné, hraničící s dezinformacemi. A na zajímavé, leč relativně snadno vyvratitelné.
Čtěte také
K prvním, naprosto nesmyslným názorům, patří tvrzení, že prezident nemá vůči Andreji Babišovi vznášet žádné požadavky, pokud jde o řešení střetu zájmů, a má ho bez řečí jmenovat premiérem.
Za všechna tato tvrzení můžeme zmínit prohlášení vládní strany Trikolora, která je součástí bloku vedeného SPD. Na síti X trikoloristé, mezi které patří například Ševčík, napsali: „Povinností prezidenta je dodržet článek 62 Ústavy ČR jmenovat premiérem vítěze voleb a zároveň šéfa koalice 108 mandátu ve Sněmovně.“
Je to hezký pokus, jak zmanipulovat realitu, leč jde o pokus velmi naivní, neb ho lze prohlásit za neplatný prostým pohledem do Ústavy. V té se nepíše nic o tom, koho má prezident premiérem jmenovat.
Čtěte také
Článek 62 ve vztahu ke jmenování premiéra říká toto: „Prezident jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi.“ Nic o tom, kdo to má konkrétně být.
Silný mandát prezidenta
Má to samozřejmě řadu důvodů. Například vítěz voleb nemusí mít sílu sestavit vládu, která by mohla dostat důvěru Sněmovny, jako ji neměl Jiří Paroubek v roce 2010. Nebo může dojít k situaci, kdy je nutné jmenovat „úřednického premiéra“, který se voleb vůbec nezúčastnil, jako se to stalo například v roce 2009 při jmenování Jana Fischera.
Anebo může hrozit, že se premiér dostane do konfliktu se zákonem, jako by to hrozilo nyní u Andreje Babiše. Ústavodárci byli velmi prozíraví, a ač si určitě neuměli představit všechny eventuality, moudře ponechali prezidentovi volnou ruku.
Čtěte také
Tvrzení, že prezident tím, že nechce jen tak beze všeho jmenovat Andreje Babiše, porušuje Ústavu, je tedy čistá haluz. Nelze samozřejmě bránit politikům nastupující koalice, aby se snažili poplést hlavy méně informovaných občanů. Ale minimálně u těch, kteří rozumí psanému textu a dokážou si najít příslušný článek Ústavy, by neměli mít šanci. Pokud to přesto dělají, urážejí inteligenci vlastních voličů.
Zajímavější námitkou proti postupu prezidenta Petra Pavla je kritika jeho požadavku, aby vláda upravila programové prohlášení tak, aby zohledňovalo kontext současného světa, tedy ohrožení západní civilizace agresivním Ruskem, které vraždí na Ukrajině.
Námitka je to na jednu stranu relevantní – prezident si nemůže nic takového vynucovat, protože vláda má autonomní mandát vzešlý z voleb a není odpovědná jemu, ale Poslanecké sněmovně.
Čtěte také
Ovšem tvrdit, že prezident skrze tento požadavek nějak narušuje ústavní pořádek, je přehnané. Ústava nikde neříká, že by prezident nesměl vstupovat do politické diskuse a dávat najevo své priority, se kterými byl v přímé volbě zvolen. A o nic jiného než o diskusi tady ve skutečnosti nejde. Prezident řekl, co by se mu líbilo, politici nastupující koalice, které nic nenutí k tomu, aby ho poslouchali, ho poslali do háje a jede se dál.
Všichni si potvrdili své pozice, skrze které se domnívají hájit své voliče, a to bylo všechno. Vidět v tom narušování ústavního pořádku – to chce opravdu hodně velkou fantazii.
Můžeme se samozřejmě bavit o tom, že pokud by nebyla zavedena přímá volba prezidenta a prezident by neměl silný mandát přímo od občanů, pravděpodobně by ho něco takového, jako žádost o doplnění programového prohlášení vlády vůbec nenapadlo. Ale to je spíše drobnost z kategorie „co by kdyby“. Podstatné je, že výroky o porušování Ústavy či narušování ústavního pořádku by bylo lepší ušetřit na dobu, kdy něco takového bude opravdu vážně hrozit.
Autor je komentátor Hospodářských novin
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
